stojníky, kteříž se odvážlivě v každé nepřátelské nebezpečenství vydávají kteří v každé nastalé případnosti srdnatost, udatenství, hrdinství a odváž-livost při dobývání, jakož i při bránění dokazují, těch sobě vážím velmi-lhostejnost, jakou za takových příležitostí zjevují pro smrt, přispívá jim a spolu i vlasti ku cti. Byli-li by ale muži mezi nimi, kteříž vše pouze jen mstě, nenávisti nepřátel svých obětovati hotovi jsou, těmi opovrhuji; muže takového nemám za lepšího nad Římského gladiátora. Takový barbarský zvyk patřící v století Tamerlana a Bajazetha, přivozující zhusta truchlivé následky rodinám celým, potlačím a potrestám, a byť by to polovici důstojnictva mého stálo. Jsouť muži posud, kteříž s povahou plnou statečnosti i také povahu dokonalého dobrého poddaného sjednocují, a to dovede jenom ten, kdo státní zákony ctí.«

Josef-císař býval na cestách svých obyčejně před komonstvem, a tak také přijel dne jednoho na poštovské stanoviště, kde jsou koně pro císaře pohotově chovali, a domnělému důstojníku žádných dáti nechtěli. Posléz musil se jeden z postilionů přece podrobiti, a dále vézti jej, což učiniv, mrzutě huhlal, vida se nadějí sklámán, že se mu císařského zpropitného nedostane, a jel mrzutě a zvolna. Císař pobídl jej, aby jel rychleji. »Aj«, odpověděl tento, >koně jsou umdleni, a mimo to však já vím, jak jeti mám«. Tu mu daroval císař šest dukátů, z čehož potěšený postilion na kozlíku radostí jásaje, zvolal: A ted! nechť mne císař hledá v louži. Hop, valaši, skokem!« A jel jako o přetrh, co jen koně stačiti mohli.

Císař Josef prokázal se při každé příležitosti velmi štědrým, zvláště za mírného požadování. Když za času rozbitého táboru u Prahy, v Praze obcoval, bylo zde také mnoho vzácných cizinců co císařových hostů. Z těchto bydlel princ Meklenburský v hostinci »u třech kaprů« a měl toliko za byt pokoj jediný. Po čtyřech nedělích, když se tábor skončil, dal se císař po komorníku tázati, co za princův pokoj dlužen, a ježto hostinský pronesl, že Jeho císařské milosti předpisovati nemůže, co dobrotivost jeho uděliti ráčí, potěšil se Josef šetrností touto velmi, tak že mu 30 dukátů za byt ten odeslal, na časy tehdejší zajisté peněz to mnoho, ježto býval tehdáž pokoj nejskvostnější za 36 kr. denně, dobrý oběd 12 kr. na bankových cedulích, a pinta piva za 4 kr.

Císaře Josefa těšívalo oblíbené inkognito (na neznanou), jaké na cestách rád volíval, aby všeliké překvapení způsobil. Jednoho dne přijel do hospody, kdežto se za stolem s mladým Neapolitanern setkal, kterýž pravil, že cestuje do Vídně, kde sobě služby u vojště žádá. Vytasil se listy odporučnými, domnívaje se, že nimi žádosti své dojde. Josef ale podotkl, že včas pokoje těžko přijímati cizích, ježto synů domácích důstatek. Mladý Neapolitán setrval ale na své vůli, a že se odstrašiti nedá. »Tedy Vám i já psaní dám,« pravil Josef, »kteréž Vám prospěti může, a sice k polnímu maršálu Laeimu«. Vlach poděkoval a odjel. Když pak přišel k Lacimu, kterýž pravil, že mu líto, poněvadž po vůli jemu býti nemůže, podal mladík posléz i psaní, jež od neznámého dostal, a na kterém sobě nezakládal; kterak ale podivil se, když Laci, přečta psaní pravil: »Víte-li