pak, kdo to byl, jenž Vám toto psaní dal?« A když tento doložil, že ho nezná, pravil Laci dále: »Toť byl císař sám a velí mi, abych Vám udělil službu poručnickou«.

Téhož dne, kdy židé památku zboření Jerusalema slaví, šel císař Josef vedle synagogy, a slyšel modlení i pláč, načež se tázal, proč tento výraz bolesti a smutku ? I dáno jemu za odpověď, že to každoroční truchlivá památka nad zkázou Jerusalema. »Aj, což Vám to naplat,« pravil císař, »modlení a pláč Vás do Jerusalema neuvede. Já Vám dám prach a koule, Vás pak počtem důstatek, abyste si jej dobyli!<

Když císař Josef objížděl pomezí česká, uvrhlo se mu v Rumburku děvče k nohoum a prosilo plačíc, aby mu šaty vrátil. Na další doptávání vyšlo, že děvče šaty podloudilo, a že jí byly vzaty. Císař pak jí odpověděl: »Milé dítě, konfiskované šaty Tobě vrátit nemohu, neboť jsi jednala proti zákonu; tu máš ale dva dukáty, ale ať Ti již nenapadne, aby zboží podluzovala. V zemích mých jest hmotu na šaty důstatek, pročež není cizích třeba.«

Císař Josef II. prohlížel jedenkráte zámek hraběte jednoho. Chodě pokojem, nabízel paní hraběnce rámě své. Tato se zdála nad tím býti udivena, on však pravil: »Paničko, krása jest všude královnou.«

Císař Josef II. jel samoten a v převlečení na procházku. Spatřiv vedle sebe starého důstojníka pěšky klusati, nabídl jemu 'místo ve voze. Důstojník vstoupil a Josef se tázal, kam se ubírá. »K snídaní, k dobrému příteli.« »Co tam bude? Káva?« »Trochu výše!« »Kotlety, šunka?« Odpověď zněla vždy: »Trochu výše!« Konečně hádal císař, že to bude selátko, důstojník přívětivě posvědčil, zvolaje: »Uhodnuto!« Po chvíli tázal se důstojník císaře: »Zdá se, že sloužíte?« »Ano.« »Nejspíše kadetem?« »Trochu výše!« »Poddůstojník?« »Trochu výše!« »Nadporučík? Setník?« »Trochu výše, trochu výše!« Důstojník přišed až na polního maršálka zvolal konečně: »Snad nejste dokonce náš nejmilostivější císař?« »Uhodnuto!« Důstojník dostal zvýšení výslužného.

Drzý člověk, chtěje uloviti službičku, šel zcela rovnou cestou k císaři, tázaje se: »Vaše Veličenstvo, právě slyším vůbec radostnou zprávu, že Vaše Veličenstvo uprázdněné místo mně přiřknouti ráčilo.« Josef odpověděl chladně: »Nechtě svět mluviti, vím dozajista, že to pravda není, a jakož nepochybuji, dovíte se brzy, že na této pověsti ani za mák pravdy není.«

Císař prohlížel si nedlouho před svou poslední nemocí ještě jednou sochy v zahradě. Skupení, představující Aeneáae s Anchisem a Askantem, poutalo dlouho pozornost Josefovu. Císař tázal se svého průvodčího Pa-tuzziho, nezdáli se jemu zadní noha Aenášova pod břemenem otce svého tuze býti natažena. Na to odvěce Pattuzi: »Vaše Veličenstvo, strach v okamžení síly rozmnožuje.« »Dobře,« pravil mocnář, »ale strach nedělá jednu nohu delší než druhou.«

(Pokračování.)