V pondělí o posvícení hospodyně s kuchařkou nejprve vstávši snídaní pro hosty připravovaly, časně dosti od muzikantův vzbuzeny byvše: neb kde oni ještě nějaký peněžitý dar cítili, tam ráno, když v krčmě housti přestali, přišedše pod okny dobré jitro hudebně zvučili. Obyčejně onu starožitnou píseň ranní »Svatá Trojice, Bože«, hrávali, která velmi milostně a chutně od každého slyšena byla — a darmo jistě to nebylo, neb koliks grošů od hospodáře a hostí oknem podáno sobě měli. Nato hosti jak vstali a se přistrojili i Bohu chválu vzdali, snídaní již na stůl se nesla. Tu za našich mladých let v teplém pivě toliko záležela, nyní vůbee již káva se dává, kterážto ač i s tovaryšem svým, cukrem dosti drahá jest, však přece malokupce odhání; děláť ona ovšem dobrou chuť, ale velkou škodu. Před lety jen pod kůrkovou a šindelovou střechou mívala milovníky, nyní pak i pod doškovou mnoho nalézá lásky — tak se sedlka mnohá v dluzích dost nebohá, kávu ráda cukruje a s chlebem se nuzuje. Ó by mezi jinými škodlivými a již šťastně přestávajícími zvyky tento byl první, kdyby kafe s cukrem hustě nepilo se tak tlustě. Mnozí praví, že jest to nejlacinější ranní polívka. Zatím ta láce má drahé práce. Hodně se na ty peníze nadělá, které za kávu dá, a přece se mu laciná polívka zdá. Rovně jako ožralství jde mnohému k chuti, a zatím od něho peníze, zdraví i život pryč nutí. Jako bez zvěři, tak i bez kávy můž sedlák býti a sedlka také; neb skrze práci i k jídlu chuti i přirozené potřebné horkosti nabude, skrze pak ten přehorký nápoj to oboje a třetí, peníze, pozbude. Ó by tak každý sedlák tu škodu dobře pozoroval, jistě že by za kávu jako já nic nedal. O škodách zdraví těhotných žen a malých dítek, jež skrz kávu pocházejí, to lékařům k rozsouzení pozůstává.

Po teplém pivě neb po kávě ještě něco od masa, vařeného i peči-tého, na stůl se podalo spolu s nápojem studeným; na to sedlák dle řízení kuchařky k příštímu obědu masa zas nasekal; pak spolu s hostmi do chrámu Páně na službu Boží za mrtvé (na rekviem) buď pěšky šli. aneb, bylo-li je přes pole daleko, na vozích taky jeli. Tam přibravše se, po hřbitově nejprv se procházeli, hroby svých rodičův, dědů a jiných přátel a předkův svých navštěvovali, sobě a obzvláště malým dětem je ukazovali, nápisy, byly-li jsou jaké, čtli, smrtedlnost svou taky při tom rozvažujíce a zdaliž za rok ještě jednou se tu sejdou, sobě rozmlouvali, což děti od nich slyšice ihned jakousi vnitřní taky horlivostí a vzhledem ducha tknuty bývaly a nestálost běhu života — taky svého — pozorovaly.

Do kostela když vešli, málo kdo byl, jenž by za své předky, přátele, dobrodince modlení nedal. Kostelník v zákřiští hned od lidí osypaný býval, jenž takové modlení zapisoval. To když potom po mši svaté otec duchovní než přečetl, chvíle minula; mnohdykrát za ty groše (otčenášky říkávali), jež lidé z lásky dali, dvě i tři mše svaté ohlásil na dobrý oumysl těch na mrtvé vzpominatelův.

Potom bývalo procesí do kostnice, při čemž žalm 50., »Miserere mei Deus«, pak v kostnici antifona »Libera me Domine« se zpívalo a