str. 103
bytek hospodářův se postiti1 musí, mánLi s ním šťastný rok býti. Na dušičky nemá se domu vymetati, aby se dušičky nerozplašily, kteréž o přímluvu ku přátelům a známým se ucházejí. Před sv. Janem rodiče děti své pelyňkem ověnčují, aby ouklady zlých bytostí jim uškoditi1 nemohly.
* Pověst o vodníkovi z Jimramovska. Tuhlehle v Lišným (osada přifařená do Německého) býl takovéj velkéj rybník, teď už je zarostléj. Byla tám hráz vedle toho rybníka. Do Německýho se tam chodívalo; nachodívala sem se tam dosť. Dycky říkávali, že tam hastrman vyvěšival pentle na ty vrby. Zelený, modrý, červený, po těch vrbách takový krásný pentle věšál. A dyž tam nědo šél vokolo a chtěl na ňu pruhovat, ji chtěl vzít, tak se to ztratilo. Nad tím rybníkem byla veliká louka. Tak sedlák měl posečenou louku, měl nadělaný kúpy tam, a šél vartovat to seno. Vzal si takovou hůl hroznou, a šél a leh si za tu kúpu jednu. Milé j hastrman vyskočil v noci z rybníka (takovéj chlapík hrubéj býl) a šél k téj kupě, co ten sedlák ležel za tou kúpou, a vyskočil si na tu kúpu a sed si. Tak préj krásně svitíl měsíček. Vzal si nohu jednu, dál si na klín jednu přes druhou, a podíval préj se vzhůru a povídal: »Svěť měsíčku, svěť, já si zašijú botek.« A jednu chvílu přišel préj mrak na měsíček; tak préj hrozně huboval, že mu pěkně nesvítí, že nemůže šít rychle. Sedlák to za tou kúpou poslouchal. Tak na jednou vyskočil s tím kusem (s tou holí), tak préj ho »břink« přes hlavu a ten préj se zrovna svalil dolů, a sedlák zahodil hůl a utikál dóm. Ale von za ním křičel: »Počkej, pamatuj si to, že méjch rukou neujdeš!« A tak sedlák že si povidál: »Šak já do smrti nepůjdu vedle vody sám.« Ale už préj to' bylo za hromadu let, už préj to bylo zapomenuty, tak préj šél přes maléj potůček. Jen préj tak byla voda stažená v maléjeh hlihůnkách, že by si býl ale sotva nohu zmáchál místem. A von tam šél. Hastrman ho chyt na tom potoce, a svalil ho. Do takovéj téj hlibuneěky, jak byla natažená vodou, vrazil mu hlavu, ostatní býl na suše — a tam ho udluchníl, až se mu vody nabralo do huby a do uší, a tam ho utopil. Jos. Rompotková.
* Nemluv o vrahu. TJ přítomnosti zavražděného nemá se o jeho vrahu mluvit, tím se nebohá duše trápí a nemá pokoje. (Česko-Moravská Pokladnice. Kalendář 1857.)
* Zívání. »Kdo zívá, chce prý se mu lívanců.« (Jesenice u S.)
F r. N e r a d.
* Vínky po vodě pustené. Na mnohých místech v Čechách pouští mládenci kusy rozmaríny v tu dobu po vodě, když dívky z místa buď pro vodu jdou, anebo perou, neb prádlo máchají. Která si tu rozmarínu chytí, to domnívají se, že bude jich manželkou. (Květy 1846 c. 47.)
|
|
