hanu kydati na Němce, až se vyjádřil: já jsem rozený Němec, ale nemohu Němců ani cítit! S patrnou nelibostí a opovržením odvrátil jsem se od toho člověka, an se hanbil za svůj vlastní národ, a nestyděl se přede mnou takto se vyjádřiti. Já odešel ze společnosti, mrzutý a na cestě k domovu ještě jsem si povzdechl: Ó má drahá vlasti, kolik ty máš takých nezdárných synů!

Ó, ba má i náš národ velmi mnoho takých nezdárných synů a dcer, ježto se stydějí za svůj vlastní rod, za svou řeč, za svůj kroj. Jak mnohý synek odcházeje z domova do světa, buď jako voják, buď jako řemeslník, s pláčem loučí se s milými rodičemi, s bratry a známými, a sotva že se ve světě poohlédl, zapomíná na vše, na krásné národní obyčeje, na mateřskou řeč, na mravy, na modlitbu. Doma měl v obyčeji denně se ráno, v poledne i večer, před i po jídle nábožně modliti; sotva však překročí práh otcovský, zapomíná na tento nábožný a chvalitebný zvyk, zapomíná, že modlitba je první povinností našeho náboženství. Doma mluvil řečí mateřskou, sotva že ale podchytne několik slov z němčiny neb maďarčiny, tu je z něho směšný tlampač, tu ustavičně plete do své mluvy »holt a jo,« a myslí při tom, že mluví nóbl, aneb co chvíle se mu z ťist vyrve »basama ištenek,« to aspoň z maďarčiny nejlépe si zapamatoval. Jak mnohý syn, když od rodičů k vojenskému stavu odcházel, znal čistě psáti moravsky; ale už v prvním měsíci píšeli rodičům, je zaplakati nad jeho hloupostí, neb myslí, aby jeho psaní bylo jako od učence, tu že musí do něho vmísiti německých (jež ale žádný Němec za své nepozná) slov, a udělá Vám pravopisných chyb až hanba. Na místo Holešova, který tisíckráte ve své mateřštině psal, napíše Vám Hollessof, a přijdeli na podpis, tu aby svou velkou učenost v němčině (vlastně však svůj nerozum) ukázal, podpíše se Vám tak, že Vám to dá lámání hlavy co a kdo to?

Znal jsem mnohé dcerky, kteréžto, když odcházely od svých rodičů do města do učení neb na službu, tak tklivě svým rodičům »s Bohem« dávaly. »S Pánem Bohem, tatíčku a maměnko, Pán Bůh Vám zaplať za všecko dobré, za Vaše vychování a Pán Bůh Vás tu opatruj!« Ale co myslíte za rok, neb za dva? Vracející se domů, nebyly to ony dcerky; juž byste se k nim neznali! Tu už z tatíčka se stal fotr nebo fotynek, a z maměnky rnutr nebo mu-týnka, a na místo »s Pánem Bohem« »pfel mi ine« a na místě »opatruj Vás Pán Bůh« jen »Adie.« A co pak myslíte, že Vám potom taková dcerka ostatní mateřskou mluvu nezkaženou zachovala? Ó, jste na omylu. Z úst jejich slyšeti jen o špacírkách a o unter-holtunkách, samý noble, a za každým desátým slovem aspoň jedna »holt neb jo.«

Znal jsem též mnohé syny, jež odcházejíce od rodičů svých k stavu jinému, s pláčem odkládali svůj národní šat, ale vrátili se za několik let domů, již jim tento pestrý šat, tento po otcích zdě-