pravým lidumilem, který ví a cítí, že, co jemu je svaté, je také i druhému. Onino, ježto ustavičně o lásce k národu svému a vlasti pokřikují, ale proti jiným národnostem nepřátelsky mluvívají, nejsou praví národovci, oni neprospívají svému národu, ale škodí, protože v srdce jeho hříšnou zášť vštěpují. Docela něco jiného jest, pakli národ ve středu svém chová muže, ježto jako strážcové bdějí nad jeho svatými poklady národními.

Což ale je to plátno, my žijeme na světě, a na světě nic netrvá věčně, každá věc podléhá změnám časovým, jedenkaždý národ má svou dobu rozkvětu, dobu slávy, a dobu ponížení. Ohlédněmež se v dějepisu: Kde jsou onino slavní národové?

Co toho byla příčina? Marnivost, nevážnost víry zděděné a mravů domácích, bažení po cizotách, pejcha, o níž se povídá, že předchází pád, a jiné jedovaté štíry, zahubily blahobyt zašlých národův. My žijeme na světě a svět není ani nebem ani peklem, zde nepřebývá samé dobro, ani samé zlo, ale oboje pohromadě. A jestli juž v malých rodinách, které jenom několik oudův počítají, nacházíme dobré i zlé údy rodiny (jeden otec prý a jedna matka zplodí začasté syny, z nichž jeden pořádný, a jiný prostopášný život vede), jakž teprv je to možná, aby celý národ, tato velká několik milionů duší, údův čítající rodina, samé zdárné syny měla?!

Nemusíme se tedy tomu diviti, jestli taky mezi naším národem najdeme mnohé takové syny, nad nimiž by matička vlasť chutě se do pláče dala; smutné ale je to na každý pád, nebo zkušenost nás učí, že právě mnozí z těch, jež zapřeli svou národnost, později zapřeli též víru, a že jak žijí bez národnosti, tak žijí též bez víry. Krásněji nemohl tedy napsati náš výtečný p. prof. Sušil pod svou podobiznu jako slova tato: Dvé krásek spanilých duše mé ovládnulo stánek, zemská jedna, druhá z výšiny pošla nebes. Církev a vlasť, ty v mojíeh sestersky se milují ňadrech^ každá půl, každá má moje srdce celé.

Svatá jest mi mluva mateřská a proto že mně svatá a že ji ctím, vážím sobě i jiných národností, buď si to Němec, buď si to Maďar, Italian, Francouz a Mahomedán, aneb kdokoliv. Jeli to muž, jenž miluje národ svůj, tu mám pro něho všecku úctu, takového muže ctím a vážím sobě, tak jako bratra, ano více, považujú jej jako strážce, jako obhájce věcí národům svatých, a beru to tak, jako kdyby to samé činil milému národu a vlasti mé. Odrodilec ale, a buď si to už z kteréhokoliv národu, naplní srdce mé vždy jakousi hořkostí, jakýmsi nelibým pocitem. Pocit ten ještě mne neopustil a je tomu juž přes 10 roků od toho času, kdy jsem při jedné společnosti dovolenými národními zpěvy se bavil, a byl zde přítomen též jeden Němec, ten po skončeném zpěvu přistoupil ke mně, a buď že chtěl lichotit, aneb že skutečně byl syn národu německého nezdařilý, chválil naše národní zpěvy, a začal znenáhlí