»Briesťania nikoho zo svojich zomrelých bez peniaza nepochovávajú. Keď sa čeľaní otcovia a matky pochovávajú, ich rodina chlieb nad mrtvolou, už do hrobu uloženou, rozkrájaný, medzi hrabárov a žebrákov rozdelí, jako posledný dar zomrelých. Tento zvyk zachovávajú aj Hadvigskí a J e s e n o v s k í Nemci« (v Turčianskej stolici).

»Vydavateľ za sdelenia týchto udaní pánu farárovi Sloven-sko-Pravňanskému (Ondrejovi Bělohorskému) ďakuje; bársby aj od viacerých podobné ethnografické udania bol dostal.«

Jako zvláštnu chválu spomína Caplovič o Turčianskom ľudu, že temer všetci vedia čítať; ba veľmi mnohí aj písať, a to aj ľudia najnižšej triedy, a svoje deti pilno dávajú vyučovať, a že patria medzi najvzdelanejšie obyvateľstvo krajiny, tak, že tu hrubé krádeže, zbojstvá, nočné kmínstvá, sú neznámými zločinmi. A že tento ľud dobrým právom takú chválu Zasluhuje: to vydavateľ (Čaplo-vič) z vlastnej zkušenosti potvrdiť môže.

Jaký kroj tak se stroj, čili Kdo sám sebe nectí, není cti hoden. Každý národ, dokud sobě vážil svých vlastních národních pokladů, dotud stál na vrcholu slávy; začal-li však opovrhovati těmito od otců zděděnými poklady a bažiti po cizotě, klesala i sláva jeho vždy hloub a hloub, až konečně přestal býti národem. Mezi nejdražší poklady, které národ od předků svých zdědil, čítáme zajisté' mluvu, řeč národní. Dokud sobě národ řeči své váží, dokud ji pěstuje, ji vzdělává, dotud je schopen býti národem slavným; opovrhneli však svou mateřštinou, aneb stydíli se za ni, ó tu je po jeho slávě veta. Dobře v tom ohledu pověděno: Kdo se za svůj národ stydí, hoden potupy všech lidí. —

Jen ten, kdo sám svou mateřskou řeč miluje a ctí, má též úctu pro jiné řeči, pro jiné národnosti. Jen takový národomil je