Řemeslnické zlozvyky v 18. století,

Vvystupuje-li zákon neb úřad proti nějakému třeba jen domnělému zlořádu, jest patrno, že zlořád takový té doby obecněji jest rozšířen, sice by nebylo třeba tak důrazně proti němu za-kročovati. Shedáváme tu zároveň úřední zjištění takových úkazů arci jen všeobecně bez určitějších dokladů, co se týče osob neb vymezení místa i času. Zajímavé jest v té příčině po nejedné stránce lidovědné podrobná! sbírka cechovních nařízení z konce 18. století »Dokonalé Schromáždění (sic) všech od Roku 1729 až do nyničké prošlých Všeobecnosti (sic) a Nařízení pro všechny Sjednocení a Cechy.« Pořídil ji z němčiny na mnoze hroznou češtinou Frant. Tobiáš Zamyš a vydal tiskem v Jihlavě r. 1799.

Kniha skládá se ze dvou částí: první menší obsahuje nařízení všeobecná čili Generální cechovní artikule, druhá obsáhlejší uvádí nařízení pro jednotlivé cechy a řemesla každé zvláště. V obou částech naráží se častěji na různé řemeslnické »darebo-zvyky« (Missbräuche, jak pro lepší porozumění slovo české místy v závorce vyloženo) více méně podnes známé a právě svou houževnatostí neméně nežli svou starobylostí zajímavé.

Vyhledavše z nich všecky čelnější, pokud v knize děje se podrobnější o nich zmínka, uvádíme je zde v jakémsi pořádku postupně od učenníků k mistrům přihlížejíce k tomu zároveň, jsou-li zlozvyky vytýkané všeobecné nebo jen některému řemeslu vlastní.

O uěennících. § 9. všeobecných nařízení z r. 1731 stanoví, že »učedlníci nesmějí se díle přes vymíěřený čas k učení roku« (t. j. přes čas roků k učení díla neb řemesla vyměřený) přidržovati, aniž mají se při (dávání) za vyučenou provozovati obyčejné až dosaváde »darebozvyklosti« a rozpustilosti »skrze hoblování, strkání atd.«, »též také se oné směšné a hloupé pozdravování při jejich ohlašování zapovídají.«

Nařízení to hledí ke trojí věci, to nejprve k zákonité době učení, kteráž byla u jednotlivých řemesel různě od 2 do 4 let, ale nejčastěji na 3 léta vyměřena (2 léta učení měli pekaři, tesaři, provazníci, pernikáři a hrnčíři; 4 léta kožešníci, zlatníci, kamen-níci, jircháři a hodináři; ostatní vesměs 3 léta); patrně ji protahovali mistři někdy déle než měli, aby užili lacinější práce dospělejšího učenníka, jehož v první době asi ke všeliké domácí práci potřebovali, nedbajíce vždy o to, aby uěenníci pouze řemeslu u nich se učili, jak vysvítá zřejmě z vídeňského dekretu (»dvorního odpisu«) ze dne 24. čce. 1756., jejž podáváme tuto v Za-myšově překladu: »Při dověděni, že bradířský a lazebnický uče-dlnícy (Barbier- u. Baderjungen) velmi malou umělost a zkuše-