nost mají, jejich však neumělost neyvíce a obzvláštně ve vesní-cyeh od mistrů pocházy, který svým učedlníkům žádné užitečné ponaučení nedávají, jakož i ten zlý obyčej mají, že své učedlníky ke kolibkání a k zahradní prácy a těm podobným obracejí, a ty ucedlnícy, kteří se tomu sprotivějí, zlé držejí, a myslejí k tomu správněni býti, protože se jim v jejich učení též tak stávalo, což ale proti všemu ustanovení jest, budau syče jim spůsobené chirurgické školy dobré mistry zaopatřovati, však ale na tom záleží, aby uěedlnícy k žádným neslušným věcem obrácení nebyli... Aby těm při lazebnických učedlnícých dovedeným1 křehkostem, též z nich možné všeobecnosti vyplývajíeý, škodě a nepořádnostem pomoc udělaná byla, se nařizuje, by budaucně chirurgi a lazebnícy své učedlníky k žádné domácý prácy neb k jiným neslušným věcem nepotřebovali, tím méněji one, který by se tomu protivili, zle drželi se opovážliíi...« Že neužíváno pouze bradýř-ských a lazebnických učenníků ke kolíbání a podobné práci domácí, lze i z dnešní zkušenosti snadno se domysliti.

Dále čelí uvedené nařízení proti »darebozvyklosti« hoblování, strkání atd., kteréžto rozpustilosti* se prováděly s učenníky, když dostávali za vyučenou, čili když je přijímali tovaryši mezi sebe, podobně asi, jako se dalo s beány vstupujícími do sboru starších studentů na universitě. O tomto hoblování zmiňuje se poněkud podrobněji nařízení vídeňské, prohlášené v Čechách dne 19. října 1764 cechům bednářským. »Poněvadž bednářský cechové proti zapovědí v cechovních generalyích se vynacházejícý a proti zapovědí všech darebozvíků předce v rozličných cýs. král. dědičných zemích obzvláštně v Hořejších a Dolejších Eakousích při tak nazvaném tovaryšů hoblování pozůstávají a skrze to následuje, že nehoblovaní tovaryšové z jedné země do druhé vandrovati nemůžou, tehdy se jak ta neslušnost, tak y jiné těm podobné při cechách snad široce se procházejícý darebozvíkové hned nej-pilnějc zastaviti a pod velkau peněžitau pokutau zapovědíti po-rauěejí.« Že nebylo »hoblování« vyučenců zvykem pouze u bednářů, nýbrž také a to nejspíše původně u truhlářů, kteří právě nejvíce hoblíkem pracují, vysvítá ze samého názvu této »darebozvyklosti.«

Třetí konečně část onoho nařízení zapovídá »směšné a hloupé pozdravování« při ohlašování učenníků; není však zevrubněji vyloženo, v čem by ono směšné a hloupé pozdravování záleželo, aniž lze dobře vyrozuměti, zdali se dalo u cechu při ohlašování učenníků přijatých od mistrů, či spíše když se ohlašovali učen-níci mezi tovaryše dostávše za vyučenou. Kloníme se spíše k tomuto mínění, jelikož z další části svrchu uvedeného § 9. jde na jevo, že pozdravování řemeslnické bylo zvykem asi u tovaryšů světem jdoucích: »Řemeslnické pozdravení scela odpaduje, y také