historických nádob s hnusnými uchy dnešními, vizme, jak Šimon Nemazal v Berouně r. 1577 vyrobil krásný džbán, jak důmyslné a složité zámky jsou na spodní straně víka truhlic cechovních, jak socha propracována jest poctivě i na straně zadní, jak dovedli dělati krásné práce vykládané a jiné. Pak uznáme rádi, že v museích učíme se nejen minulosti, a utvrzujeme se v lásce k vlasti, ale učíme se tam též práci důkladné, vkusné a poctivé . . . Celý život dýše starobylostí a jest vždy táž báje prastará.

Přítomnost všecka spočívá na bedrách minulosti, nelze tedy hleděti úkosem na věky minulé a na starožitnosti, nevděk jest opovrhovati jimi. Starožitnosti a památky jsou hodný úcty a důležitý, važme si jich, chraňme jich! Připozdívá se!

Ohňův pálení na znamení radosti a slavnosti. »L. 1523, den Narození Panny Marie zvonili slavně po Praze, z děl stříleli, ohně pálili a veselí byli, protože Ufaři Turkův drahně porazili, králi Jeho Milosti ke cti.« Scriptores reram Bohemicarum III, 461.

Víza, věštebné zrcadlo, čarovná skříň. Valaši chodí za Karpaty k věštci jistému hledět do vízy. Ve vizi uhlídají budoucnost. Říkalo se: vizí, vidoucí kámen. »Podobní přestupnici, kteříž vizí neb vidoucí šlovou, jsouce hádačům podobní, ti s vidoucím kamenem (srv. víza) zacházejí, jejž jmény hroznými, když mají co chtějí tejného a skrytého v něm, viděti a uhlídati, zaklínají.* Poliěanský, Pokuty, 1613, f. 35. Srv. Zíbrt, Pam. Arch. XIV.