Myslivecké pověry. Otec pana Dra Špota byl, prý, jednou v lese s ručnicí. Pověsiv ji na strom, oddálil se několik kroků. Když pak se ihned zase vrátil, byla ručnice ta tam. Hledal, chodil a vše nadarmo, až pak nevěda sobě jiné porady, šel do myslivny, vypravuje myslivci svou příhodu. Myslivec přislíbil, že by mu k ní zase pomohl, kdyby si to dal p. Špot něco líbiti. Tomuto na ručnici záleželo, i přislíbil myslivci dukát. I zmínil se myslivec, že má na někoho domnění, kdo by ten zloděj byl. Na to pak přinesl nějaký kabát, vzal prut a šlehal zvolna: »Musí přijíti, pravil, byť i byl kraj světa, a duši měl pustiti.« Brzo v tom přiběhl člověk oddychuje a uřícený, hodil ručnici na zem a opět zmizel. — Vypravují, že pytláci za často chytali kulky do rukou, když myslivec je chtěl zastřeliti; neboť se jich smrtí nedotkly. Člověka, kterému kulka . olověná nemůže uškoditi, zastřelí, prý, skleněná neb stříbrná1. (Vyprávěl Dr. ,J. Špott.)

Divotvorný strom v Krasikově. V severo-západríí části Plzeňského kraje je posud na nevysokém vrchu viděti zříceniny starého hradu Krasikova. V dávných časech náležel hrad tento vznešené rodině Krasikovských, a v ten čas, když pověst naše povstala, byl prý sídlem soudu tajného. Nedaleko starého hradu stojí strom, jehož větve a ratolesti nepřirozeně dolů k zemi rostou, a nikoliv do výšky. O stromu tom vypravuje ona pověst takto. Když byl Krasikov sídlem dotčeného soudu, byl před tamní stolici přiveden mladík z těžkého zločinu obviněný, nikoliv ale překázaný. Krvežízniví soudcové ale nežádali více nežli obvinění, a nad ubohým vyřkli ortel smrti. Mladík, svědom neviny své, klidně vyslechl tento výrok, a v svaté důvěře poslední cestu svou nastoupil. Na cestě k místu popravnímu zvedl hůl a zarazil ji do země, řka: »Jsem nevinný, jako že hůl tato pustí kořeny a poroste a zkvétati bude; avšak větve a ratolesti, jež z ní vyrostou, buďtež k zemi nakloněny na znamení smutku a hany pro nespravedlivé soudce.« Po-