vála ve filečku svázaném v šátku. Moc se do něho nevešlo, a sám se nyní divím, že jsme mohli s tak málem jíti na prázdniny. Vím jen, že tam byla nejaká kniha a vysvědčení; prádla a šatstva tam bylo moc malounko. Nynější študent jest pán proti nám: jede s pořádným kufrem a ještě se mu tam jeho zavazadla nechtějí vejíti. My jsme však nemívali tolik šatů, chodili celý čas jenom v jedněch. Svrchního kabátu jsem neměl až clo sexty, kdy jsem si ho koupil již za vlastní vydělané peníze.

Taky deštník, takořka nezbytný za našich dob předmět na cestu, snad žádný študent nemíval. A přece by nám byl jednou velice posloužil. Mezi Rudou a Rakovníkem vede cesta lesem 2 hodiny dlouhým, výběžkem to lesů Křivoklátských. Sotva jsme do lesa vstoupili, spustil se pořádný liják, a poněvadž na celé cestě není domu mimo jednu hájovnu, přišli jsme do Rakovníka promoklí až na kůži i s našimi filečky. Milosrdná hostinská, tuším u Orla, se nad ubožáky slitovala, půjčila nám něco suchého šatstva a naše sušila na velikých kamnech v šenkovně. Trvalo to hezky dlouho, než uschlo tak dalece, že jsme se mohli, když se zatím vyjasnilo, pustiti na další cestu k domovu. Jednu výhodu takové cestování přece mělo: bylo laciné. Za to arci o nějakou odřeninu a pryskýře na nohou nebylo.

Takové více méně svízelné bývaly naše cesty po celých 8 let až do r. 1861, kdy nastala událost pro nás nesmírně významná, kdy totiž koňská dráha z Bruského nádraží vyjíždějící začala voziti také pasažéry. Byla zřízena r. 1836 (tři léta po Budějovieko-Linecké, nejstarší na pevnině evropské) až do Lán, odkud vozila výhradně dříví k palivu z křivoklátských lesů do Prahy. Teprve r. 1861 se v čísi moudré hlavě zrodila šťastná myšlénka voziti také osoby ve vozích podobným omnibusům, se sedadly i na střeše. Poslední stanice osobní byla Rynholec. Směrem od Prahy bývali do vozu zapraženi dva koně za sebou, ku Praze stačil jeden. Ba na konec se naše dráha i bez toho obešla. Když jsme totiž dorazili na stanici »U černého koníčka«, která byla za Jen čem 15 km. od Strahovské brány, tu se kůň vypráhl a vůz přirozeným svahem ujížděl ku Praze. Kdykoli jsme se přiblížili ke stanici, konduktér zabrzdil, vůz se zastavil, pasažérové se vystřídali, zazvonilo se, na to zřízenci vůz strčili a ten uháněl vesele dále, až zůstal v Brusce stáiti. To byla ovšem jízda proti loudavému dostavníku značně rychlejší a příjemnější, neboť jsme mohli seděti dle vůle buď uvnitř nebo na střeše vozil. Z Rynholce pak jezdily omnibusy do Rakovníka a to již přímým směrem po nové silnici.

Tím vším nám bylo umožněno dostati se z domova do Prahy a naopak za jeden den. A bez noclehu! To byl pro nás přeblažéný Pocit: nemuseti přenocovati! Kdo nezkusil, nedovede radost pochopiti, kterou jsme tehdy byli naplněni. Když později (na zimu