Příjemná ledy cesta do Prahy nebyla. Ale přišly horší časy: i ten bídný dostavník z Eakovníka přestal jezdit. Nezbylo našim nic, než nás odvézti až do Prahy. Přistrojil se řebřiňák s plachtou, naložily se vejce, máslo, mouka, brambory pro strýce, u něhož jsme bydleli, nějaký bochník chleba a něco nezbytných hnětínek — bez těch se ví nás ještě teď málokdo line na cestu — a mezi to všecko posadili nás. Takové cestování bylo arci ještě zdlouhavější a ještě nepohodlnější, vždyť po sv. Václave bývá již zima, vítr a déšť, tak že jsme často hodně prostydli.

Avšak s nepohodlím značně větším byla spojena cesta na prázdniny. Ovšem nám je veselá nálada mysli po domově bažící hodně ulehčovala. Když jsme 31. července přišli ze školy s vysvědčením, byli bychom nejraději hned vyrazili. Ale dostavník vyjížděl z Prahy ráno; študent však, jenž má vysvědčení v kapse, nemůže přece čekati do druhého dne. O nás to platilo tím více, protože jsme po celý školní rok nikdy domov neviděli. Svátky tenkráte nebývaly tak dlouhé, a při rychlosti jízdy, jak vylíčena, byli bychom celé svátky ztrávili na cestě. Také tehdy cesta mnoho stála. Nevím, co platíval otec za osobu na dostavníku, ale jistě to bylo ke 4 zl. (8 K), porovnám-li, že z Plzně do Klatov, 3 míle cesty, stál dostavník 2 zl., pošta listovní dokonce 3 zl. 20 kr. (6-40 K), což po dráze stálo do nedávna 3.-40 K, nyní při zvýšených cenách 1-70 K. Z těch příčin nebylo při větší vzdálenosti ani pomyšlení podívati se na některé svátky. A tak jsme jenom o sv. Janě někoho z našich spatřili.

Tedy, jakmile jsme přinesli vysvědčení, odebrali jsme se na Pohořelec. Tam. bývalo hojně zájezdních hospod a v nich fůry, které do Prahy přivezly obilí, brambory a j. a s prázdnem nebo malým nákladem se vracely. Vyhledali jsme si nějakou, která by jela směrem k Rakovníku, abychom se aspoň 4—6 hodin daleko mohli svézti. Smluvivše jízdné a hodinu odjezdu, dostavili jsme se jistě vždycky před umluvenou dobou, často k nevelké radosti kočího, jenž se někdy těžko loučil s Prahou.

Jízda bývala všelijaká1. Jednou se dva kočí, kteří po cestě několikráte »vosrovali« — arci ne k vůli koním — pustili v dostihy přes všecky naše protesty a zděšené volání, našemu uletěl zákohiík a sjelo kolo s nápravy. Bouchlo to s námi pořádně, na štěstí na hromádku štěrku, a odbyli jsme to jenom leknutím.

Přes noc jsme zůstávali u hospodáře, na jehož voze jsme .se vezli. Hospodář sedlák nás nikdy nevlídně nepřijal, a také hospodyně se postarala o to, aby se to na slámě měkce spalo študentům, zvláště 1'dyž byli taky ze selského pytle. A vědouc, že študent jest vždycky při chuti, nenechala nás jíti spát s prázdným žaludkem. Že nás také ráno nepustila na cestu s prázdnem, samo se rozumí.

Nastala řádná procházka: pěšky od rána do večera. Ovšem jsme si mohli lehce vykračovati, neboť celá naše zavazadla spočí-