nírně, vsedli jsme do dostavníku. Vyjíždělo se ještě za tmy: tím hlučněji (pro nás ovšem tím smutněji) se rozléhal rachot vozu po hrbolatém dláždění městském.

Koně dosti rychle vykračovali v ranním chládku, ba za městem se dali do mírného klusu. Ale to netrvalo dlouho. Vždyť jeden pár koní nmsil vydržeti celou cestu, které se počítalo dobrých 7 mil, poněvadž dostavník jezdil dlouhou oklikou okolo Krupé na Kenčov a Strašecí, jelikož přímo na Rynholee šla z Rakovníka pouze vozová cesta, za mokra zvláště u Pecinova zrovna bezedná. Proto když za nediouho začala silnice u Lišan stoupati a kočí slezl s kozlíku, umírňovalo se tempo jízdy, až konečně zavolal kočí dovnitř vozu: »Prosím, pánové, vystoupnou, tady to jde do vrchu!« Co dělat? Viděli jsme, že to ani jinak býti nemůže, sice že bychom se naposled do tmy na místo nedostali. A tak jsme nejen poslušně sesedli, nýbrž také dle svých sil zatlačili, aby jízda rychleji utíkala.

Zatím se úplně rozednilo a společnost v dostavníku začala pomalu rozvazovati a baviti se, což bylo zcela přirozeno: vždyť táž společnost byla na sebe odkázána na mnoho hodin, ať ráda, ať nerada; byl-li některý její člen hovornější, mohla se jízda při všem nepohodlí v těsném uzavřeném prostoru dosti zpříjemniti, tak že se na konec spolucestující třeba neradi loučili. Ovšem, že jindy zase přičiněním některého mrzouta nebo nepokoje se mohla cesta notně zprotiviti.

Blížilo se poledne, na koních se jevila únava, i bylo nutno do hospody (»hostince« jsme tehdy ještě neznali) »zaraziti« čili dle formanské terminologie »vosrovat«.*) To se dělo na samotě Krahujci před vsí Dobrou. Zastávka pro nás nesmírně příjemná! Ovšem jsme mohli nyní pořádně své zkoprnělé údy narovnati, ale přes dvě hodiny dřepěti na místě, které nemělo za mák půvabu krajinného — to ani nám hochům nevonělo, ale tehdy člověk na cestě nebyl tak choulostivý a trpělivě cekal.

Konečně zase zapraženo a hajdy ku Praze! Cesta nám teď rychleji ubíhala a před večerem jsme dorazili k Strahovské bráně. Srdce mi bušilo, když jsem se k ní ponejprv blížil. Slyšel jsem povídati, jak je těžko dostati se do Prahy. A bylo. Kdo z venkova přijížděl nebo přicházel, nebyl finanční stráží vpuštěn do města, ne-měl-li řádný domovský list nebo cestovní pas, které si musil opatřiti na c. k. okresním úřadě. Ty se příchozímu odebraly a odevzdaly na policejní ředitelství, kam příchozí za několik dní se měl dostaviti, aby tam dostal stvrzenku o pobytu v Praze. Bez těchto Hstin nebylo vůbec možno cestovati. Jednou četník, jak se rozpomínám, zastavil náš dostavník na silnici a prohlížel všem cestovní doklady.