starodávnu se šatiti. Že každý krajský hejtman, tejkaje se zrosta a tvářnosti, ty nejpěknější dívčinky a hochy z celého kraje vyvolil, vyrozumívá se. Majíc tento mladý pěkný lid, každý pro sebe, tak jak v svém okrsku obyčej jest, svou hudbu, byloť jest ovšemť slyšeti tu dudy s houslema, tu zas cimbál, tam zase na strunové a foukací nástroje hudbu vyváděti. Tyto lidské hody bylyť jsou v Bubenči provozované. Aby ale tento mladý venkovský lid k tanci neb rejdování větší chuti nabyl, bylyť jsou pro něj mnohé pakenné boudy a kolny vyhotovený, v kterýchž hojnost nápoje a pokrmu se nalézalo a zdarma mělo se rozdávati. Z ohledu kteréhož na každý boudě a kolně visel malovaný obraz, co by z ní zdarma se dostalo, na př. kde se uzený maso vynacházelo, tu byla na tabulce vymalována šunka; kde nápoj, tu byl namalovaný sud s pivem, a kde byla kořalka, tu bylo vědro k spatření atd. Že ale nenadále náramná nepořádnost povstala, při kterýž ty všechny s pokrmem a nápojem naplněné boudy a kolny v jednom momentu vykradené byly, tak sice, že pro ten hladový a při velkém parnu velmi žíznivý lid nic nezůstalo a že zrovna u toho smutného příběhu taky ještě jedna fortna se zapálila, bylať jest ta roztržitost a nepořádnost mnohem větší, nad čímž se jeden z téhož venkovského lidu ostro-vtipný sedlský hošík tak velice rozhorlil, že ihned potupné verše o těch v Bubenči držaných hodech peperné složil, jenž se napotom v obecnosti všudy rozšiřovaly a kteréž takto zněly: