Ze všech krajů, sem na Prahu, sprostné sedláky, v velkém množství, jako hosti, vzácné nějaký, milostně povolali, a je skvostně chovali, svému Králi, množíc chvály, představovali.

Milost ještě, co běh deště, neměla dosti, též zběh sedlskýeh, lidí Českých, tak vzácných hostí, do stavu manželského, mnoho lidu Českého, stvrdit dala, věnovala štědře každého.

I kdo z Čechů, v tom prospěchu nemá plesati? A srdečně, velmi vděčně se radovati ľ Když vidí Krále svého, i zbor panstva slavného, libě ctíti, vážnost míti, lidu sprostného.

Laskavý náš Panovníku korunovaný, svých poddaných milovníku od všech poznaný, Františku nejslavnější, náš Králi nejmilejší, Tebe ctíme, dík činíme, nejpovinnější.

Čechy věrné, teď veřejně, račils spatřiti, jim k radosti, tvé milosti mnoho popříti. Rač nás říditi dále, šťastně k tvé větší slávě, a řeč naši, její hlasy, přiveď k nápravě.

Jistě krásné a přejasné, jestiť patření, v každé zemi, jazyk její když jest slyšený. Ať tvá pomoc přispíší, ať se i u nás slyši, ať stejně všickni mluvíme, nižší i vyšší.

Ctní, slavní páni Stavové, vám též děkujem, a dokud stanou věkové, paměť zvestujem, že ste nás své poddané, k své lásce a ochraně, připustili a uctili skvostně a slavně.

Sloužit se vám zaväzujem s láskou a. péčí, jen at s vámi mluvit mužem v mateřské řeči. Milujete vlast i nás, a my milujeme vás. Ať ta milost vejde v zdílnost, v jeden Český hlas.

Žily země, všecko plémě, když nyní plesá, co nám daly, také přály jasná nebesa. Z toho budem čest mívat, nepřestávejme zpívat: Král náš Český, Stavy všecky, vždy pějme vivat!

František Jan Vavák, sedlák a rychtář ve vsi Milčicích, na král. komorním panství Poděbradském. — —

Pohlédneme nyní na rub tohoto utěšeného obrázku, jak se rozradoval lid selský při slavnostech laskavostí stavů, kteří připravili ony hody pro tančící a jásající lid. Zachoval se popis i báseň, ale s obsahem docela protivným, než jak líčí Rulík a rýmuje Vavák. Pořadatelé slavnosti při ohromném návalu nemohli udržeti pořádek. Ze zmatku vznikly krádeže a pak vřava, bral, kdo co popadl k jídlu a k pití a unavený lid špatně pochodil. Zásoby, pro něho nachystané, byly rozkradeny a lidu nedostalo se ani jídla ani pití. Vypravuje o tom ve svých pamětech Jan Jeník rytíř z Bra-třic a připojuje zároveň žertovnou, kousavou skladbu, kterou složil neznámý rýmovník po slavnosti, vyčítaje pořadatelům, stavům, proč si lid pozvali na takovou divnou hostinu. Píše Jeník doslova:

K větší slávě této korunovace nařídilo se taky, aby z každého kraje českého celého království několik párů selského mladého lidu k tomu korunování se odeslalo, kterýž by v takovém kroji neb oděvu se najíti dali, jak kde se ten chvalitebný obyčej zachoval, po