ztratiti nemobli, a kdyby to vskutku pravda bylo, tak by jim to nic neškodilo, neb mají mlejny, vinice a dvory, vykračujou jako maškary, jedou a vozejí se po městě sem i tam, bodujou každodenně, jejicb nápoj jest nejlepší víno, nic jim drabýho není z šatstva, synové a dcery nosejí se podle nové mody, nejprvnějším měštěnínům Pražským se vyrovnávají, to umějí skrýt jako Herren-hutrové.

Ještě mnobem více v tom přátelským rozmlouvání vyjevil mně, však ze všeho ještě jedno jest, co mne mrzelo na ně, a mrzí posavad, cbtěl bycb jim mnohé věci prominouti, jen kdyby svých žen nad sebou panovati nenechali, ku příkladu: Muž jde na trh a dle vůle ženy své musí se spravovati, přes šňůru jejího smyslu nesmí překročiti. Zatím děje se jako v panským domě, urozená paní sem, urozená paní tam, a ona předce není více než sprostá mlynářka.

Z toho všeho, milý bratře, doufám, že jsi vyrozuměl všeliké jednání zdejších mlynářů, kterýchžto škodlivé celé obci ouskoky, jen dílem, a jaké jsem očima mýma viděl, i zkusil, v krátkosti tobě jsem vyjádřil. Nechť jest tobě dobře nebo ne, nesmíš mně za zle míti, mé upřímné srdce, které k tobě mám, to nemohlo zamlčeti. Aniž tobě něco nového psáti mohu, neb zde v tomto čase nic znamenitého slyšeti není. Jen pozdrav ode mně tvou manželku, jakož i syna tvého Naciéka, a dobře se měj. V Praze dne 1. srpna 1782.

Matěj Serbus, kazatel české církve berlínské, popisuje ve své rukopisné Historii církve berlínské založení Nové Vsi1) takto: »Po krátkém čase, totiž r. 1751, dal opět nejmilostivější král pruský stavěti velikou ves, čtvrt míle od Potsdamu, pro Čechy, v které přes sto domů vystavěno jest, na kteréž místo mnozí Čechové z Berlína táhli, a tam v Nové Vsi se usadili . . .« A v dalším velebí Boha za tento skutek takto: »Toto bylo opět veliké milosrdenství Boha našeho a nezasloužené dobrodiní. Ó by vždycky i potomkům v paměti zůstávalo a velikou vděčnost v každém srdci působilo! A tím