Jkterak páni mlynári sobě vykračovali, nadcházel jeden druhýmu brzy sem, brzy tam, ten vcházel do oný ulice, druhý do oný, my pak šetrně za nimi sme šli, bychom je z očích nespustili. Hned se na to nějaký vozy s nějakým obilím vyskytly, mlynáři zadrželi je tázajíce se: Co vezete? ukažte, kde máte paletu? my zaplatíme vám dle ceny neb taxy, jak jest na trhu! V tom mají toho hlou-pýho jako vostříž křivana v pazourech svých. K tomu přijde pan kommisař, okolo kterýho ti páni mlynáři pilně se najíti dají, ukážou mu rozličné obilí na probu dané, potom dělají cenu trhu, a pan kommisař odejde po vlastním zaneprázdněním svým. Zatím páni mlynáři mají předek, dělají, co se líbí, utlačujou sedláka, jak sami chtějí; 2, 3, i 4 groše musí jim popustiti, a kdyby jen v tom pozůstávalo, nad to mají velkou míru v mlejně, na kterou měřejí, a tak ten ubohý sedlák ze všech stran tlačen a podveden jest. Ku příkladu, pravil můj dobrý přítel, když mlynáři obecní cenu dostati mají, tak platějí před několika dni 4 i 5 grošů vejš, jak mile ale ji v ru-kouch mají, hned ode dne ke dnu zase utrhujou sedlákům, a před-ce mouku v stejný ceně prodávají.

Dáleje vypravoval mně: že před několika léty zvenku dovoleno bylo mouku i chléb do Prahy voziti, k podivení měl tenkráte chléb v Praze pěkný býti, však ale pro časté hádání, a špikování mlynářů a utahování venkovskýho lidu zapovězíno bylo. Zase něco pro bezedný mlynářský pytlíky!

Již dávno k mému podivení povídala mně moje domácí paní, kterak mlynáři v čas poslední drahoty sobě stěžovali, že s ničím nejsou zaopatřeni; zatím mnohonácte set korců jak žita, tak hrachu skovanýho měli, ano i mnoho hrachu v sklepích dílem vzešlo dílem splesnivělo, takže ani s----žrát ho nechtěly, nechali ho raděj zkaziti, než by svýmu bližnímu byli dopřáli.

V ty nouzi bylo dovolíno každýmu na trakaři, jako ti nás ve Vídni, tak nazvaným hokynářům dovážeti, i prodávati, tu obci poněkud bylo spomoženo, a mlynáři škodu trpěli, dobře se jim stalo! kdyby se mne to tejkalo, tak bych se ze srdce smál, že jim ten zlatý zoubek z huby vyňat byl. Potom některý z těch hokynářů směli městský právo vzíti, a živějí se až posavad! dobře a počestně. Všechno to před dvouma léty chtěli mlynáři zameziti, však s dlouhým nosem odtáhnouti musili, na jejich ouplatky předce jen nic nepořídili, bylo jim řečeno: aby jen mleli. Ó kdyby někdo měl ty peníze, co jich to koštovalo! ale spasení domu jejich! že aspofi né» komu z obce navrátili, v čem celé obci uškodili.

Jiný dobře známý nemohl se mně dost vynapovídati při sklenici vína v jisté příležitosti, že zde v Praze mnohý mlynáři za dvě neb tři léta na deset tisíc zl. škody míti měli, kterak by se to mohlo státi? Pravil ten jistý: ti, jenž to řkou, neměli nic, následovně nic