ry Choď„, čili Psohlavee, jichž obce s městem Domažlici tvořily vlastní ochranný pás pohraničný a požívaly za to známých výsad čili privilegií, — naproti ostatnímu selskému lidiu obcí ne-chodských, jenž, nemaje ani zvláštních úřadů vojensko-politických ani zvláštního druhového jména, žil ve zcela obyčejném svazku poddanském, z počátku po korunou královskou, pak pod městem nebo šlechtou ze sousedství.

Proč Psohlavci? Proto, že na znamení své bdělosti a věrnosti označovali svůj vojenský praporec psí hlavou, a odlišovali se také i tímto vnějším znakem od ostatních Chodů. Neboť i mimo Domažlicko byli Chodové, tak na př. jižně na Šumavě Chodové-Králováci, nebo na severu Chodové kol Přimdy a Tachova.

Pamět i jméno Chodů mimodomažlických však zanikly spolu s někdejším jejich působením a významem.

Ovšem také Psohlavci přestali trvati od konce 17. stol. jako samostatná skupina, neboť splynuli po procesu Kozinově v jednotném poddanském postavení s ostatními venkovany na Domažli-cku. Přece však právě oni jediní — dík tragickému a pro naše moderní cítění tak sympatickému zápasu Kozinovskému o svobodu a samosprávu občanskou — zachovali jméno Chodů svému potomstvu podnes.

Tato zcela nahodilá okolnost však svedla potomstvo nedosti zasvěcené ku představám docela mylným, kdyžtě na jedné straně Psohlavee domažlické ztotožňujeme s Chody vůbec, jakoby jiných nebylo bývalo, na dít-uhé straně pak užíváme slova Chodové tu pro pojem národopisný, onde zase k označení území rozsáhlého s historickými i národopisnými tradicemi.

Pozorný čtenář zajisté již postřehl hledané rozdíly: I mimo Domažlicko byli Chodové, nikoli však Bůláci. Na Domažlicku pak všude byli Buláci, nikoli však Chodové, kteří žárlivě střehli nejen českého pomezí, nýbrž i jméno a výsady své kasty. Osady Nevoliče a Stráž, nebo Petrovice a Oujezd na př. vždy byly v bezprostředním sousedství s lidem národbpisně úplně stejným, téže krve, téhož buláckého nářečí, kroje atdi. Přes to však v Nevoličích (již to jméno poddanské!) a Petrovieíeh nebyli Chodové, nýbrž jen poddaní, kdežto ve Stráži a v Oujezdě byli Chodlové, jacísi dočasní ze-mané-svóbodníci, kteří se považovali za jakousi venkovskou šlechtu a zajisté hleděli poněkud s patra na své jinak ixplně stejnorodé strejčky Nechody.

I chodskou i bnláekou byla zajisté taky stará Tuhosť, ležící na prxisečriici dvou důležitých zemských cest. A nepozbyla zcela nároku na název chodské obce ani potom, kdlyž z Tuhoště se vyvinulo moderně hrazené středověké město »Taus«, kteréž pak, jsouc přirozeným těžištěm a sídlem farní i župní správy nejen okolních Chodů, nýbrž i všech ostatních Domažiliců. samo přejalo někdejší