vždy jmenovitě označovaných osad, jimž (následkem jejich polohy v pohraničném lese královském u českobavorských přechodů) připadla těžká a zcela mimořádná povinnost býti neustále na nohou: choditi ve dne i v noci pomezními hvozdy, dbáti, aby hvozdy ty, majetek to královský a proto »Královstvím« nebo »Na království zvané, nebyly především z německé strany káceny a ztenčovány, aby úzké přechodní stezky středověké nebyly uvolňovány, — za dob nepokojných pak pozorovati ze stálých strážnic ruch na pohraničí bavorském, oznamovati každé podezřelé hnutí a brániti

Ze Starého Postřekova.

mu odporem vojenským, zvláště v zásekách, jimiž bylo lze lesní cesty rychle zaroubiti a zahraditi.

Z Domažiliců byli Chody v tomto pravém a původním smyslu jen obyvatelé dávno zhubených obcí Žďáru, Drbova a Horo-sedel, které až na zachovaná jména tak úplně zmizely s povrchu zemského, že nelze přesně označiti ani jejich někdejší polohy, pak obce posud zachované: Postrekov, Dražinóv, Klenci, Chodov, Ou-jezd, Stráž, Tlumačov, Mrákov a Kyčov ve dnešním samosprávném okrese domažlickém, a konečně Lhota a Pocinovice ve dnešním okrese novokdýňském. <

Obyvatelé chodských i nechodských obcí na starém Doma-žlicku byli sice stejně poddanými královské komory, přece však, přes jednotný společný národopisný ráz bulácký, představovali dvě žárlivě rozeznávané skupiny: Vojensky zřízené král. hraničá-