časopiseckých studiích, knižně bohužel posud nevydaných, rozený Chod prof. Fr. J. Hruška.« Nerad bych, aby spisovatel křivdil, třeba nevědomky, příteli milému Hruškoví. Pravda, že uveřejnil na př. studii O hláskosloví chodském Hruška v Listech filologických r. 1891 atd. Ale nesmíme zapomínati vzácného a soustavného díla Hrušková, vydaného samostatně od III. třídy České Akademie, v Archivu pro lexikografii a dialektologii, číslo 7, v Praze, 1907, pod názvem: Dialektický slovník chodský, plod mravenčí píle Hruškový.

Tato kniha podává úplný obraz podřečí chodského, sestavený od výborného znalce Chodska a při tom vynikajícího filologa, odborně připraveného ku výkladu soustavnému nářečí chodského, v rámci přehledného pořadu abecedního.

O své práci a o literatuře o Chodech píše Hruška str. 125. Podává přehled, kdož psali o Chodsku, ať vědecky, ať beletristicky, kdož studovali lidové umění na Chodsku, písně,hudbu, tance. Jmenuje umělce, kteří věnovali pozornost Chodsku: Chodský slovník hledí podati zaručený obraz živé mluvy, proto v něj nepojato nic, čeho skladatel sám neslyšel, ať by leccos nad to ve spisech o Chodsku od kohokoliv bylo podáno. Nezařazuje na př. ani pěkných výrazů »vlasy lehlé« na rozdil od »karasatých«, jak píše B. Němcová v Karle snad z mluvy chodské své doby, neboť sám jsem za svého věku nikdy nikde těch slov neslyšel. Podle toho nenáleží tu udávati literaturu, ale podává se přece aspoň přídavkem přehled její po přání slavné III. třídy Akademie, jež slovník vydává.

V historii chodské připomínají se Chodové u Dalimila, Hájka z Libočan v Kronice České jako. zasloužilí účastníci vítězství Břetislava I. nad Němci 1040. (Nazývá je »Lidé polesní«). Pavel Stránský ve spise »De republika Bojema« první vydává je za přistěhovalce polské z doby Břetislava I. Pěšina o tom pochybuje, Balbín věří. Palacký v Dějinách a H. Jireček ve Slovanském Právu kriticky toto mínění podvrátili. Jejich i pozdějších stoupenců (Emler, Domažlice a Chodové ku konci XYI. a na začátku XVII. věku, v Pam. Arch. 1868) vývody platí podnes, sesíleny byvše bádáním kulturně-historickým a jazykovým, jež nenxůže míti Chody než za starý kmen český.

Těmto kulturně-historickým studiím prolomili na Chodsko přístup už B. Němcová s Erbenem v letech čtyřicátých minulého století. Němcová všímala si bedlivě všech zvláštností řeči, života, povahy chodského lidu a nejen o nich psala (Obrázky z okolí Domažlic, Selská svatba v okolí domažlickém, Různořečí domažlické — prý pro Čelakovského; vytištěno bylo 1903 Dr. Zíbrtem v Češ. Lidu z rukopisu musejního), nýbrž dodávala jimi koloritu, piivabu i životnosti svým skladbám belletristickým, zejména Karle a Podhorské vesnici. Erben uplatnil svá pozorování ve sbírce písní, kdež