str. 274
t. r. Pět set lidu pracuje, a jedno sto koňů, jedno sto oslů; ale lépe by bylo, kdyby jenom čtvrtý díl našeho lidu, to jest: z naší země pracovalo; neb tito lidé jsou jako dobytek: daremné nádoby, dřevěné lopaty, v samé skále, daremní dělníci — tak naše práce velmi zdlouha se zmáhá. Též ti lidé celý čas nic teplého nejedí, nýbrž samý česnek a cibuli, a smrad od toho lidu není k vydržení. Oni celý čas do stavení nepřijdou, nýbrž venku spějí; mají boudy neb stány z plátna: polovic z nich jest turků, a polovic křesťanů chro-vatských. My máme též naše stány na kopci v zahradě, a dva lidi k posluhování, jakož i každý koně, když chceme někam jésti, i též své lodě, když chceme po vodě se plaviti.
Jak brzo budteme hotovi, nemohu jistotně vypsati; neboť naše práce velmi zdlouha jde s tím necvičeným a neobratným lidem; ale já, jak doufám, že ještě celá dvě léta proběhnou, nežli se ten čas přiblíží, bychom navrátili se do vlasti. Nevím, jestli tak dlouho vydržím, neboť nemohu zde přivyknouti; čím dál, pořáld mi čas hořčejší přichází. Za to jedině Pánu Bohu děkuji, že mi zdraví popřává, krom se zubami jsem mnoho zkusil. Od Josefa z Vídně jsem též psaní obdržel. Já Vás ještě jedenkráte líbám, a ostávám Váš upřímný syn F. St.
Z Konstantinova dine 1. ledna 1839.
Nejdražší rodičové!
Opět nám zas jeden rok uplynul, a z očí zmizel, v kterémžto jste mnohé těžkosti přestáti museli. Nyní ale opět nám zas nový nastal, v kterémž já vroucí svou Vám přednáším žádost: jak dní v tomto novém roce přibývati budie, též aby Vaše zdraví, štěstí a spokojenost se zvětšovala a nikdy neproměnila, až někdy vůle Nejvyššího se stane, a Vaše svíce života zhasne; kdežto já bez přestání k Nejvyššímu volám, aby Vašeho života prodloužil, bych někdy Vás políbiti mohl synovský, až z ciziny této navrátím se do vlasti. Velikou radostí jsem od Vás poslední list, 30. srpna psaný, obdtržel, a mnohem větší, byla radost moje, když jsem četl, že se vespolek všickni při dobrém zdraví nacházíte. Též i já, Bohu chvála, zdráv jsem, jenom ruku jsem sobě drobet poranil; nebo když jsme s mým pánem jeli k lidu, který stromy kopá, an silně jsme se rozjeli, kůň můj podle mnou padl, a já jsem si pravou ruku obrazil. Nyní již chvála Bohu jest dobře. Já jsem toho koně hleděl se zbaviti, a mám jiného, který silný jest na nohy. Též velikou radost jsem měl, že jste ode mně ten malý dárek jistotně obdrželi, a já podle mé možnosti dále též chci Vám ku pomoci přispěti.
V posledním listu jste se mne tázali, zdali sem podzimního času nějací skřivánci přitáhnou? Ne od jednoho druhu, nýbrž še-
|
|
