sochař Ant. Wagner dobrodějku českého kraje, Vltavu. A nestačil by výčet kreseb, maleb, jimiž zejména staří znázorňovali na mapách řeku Vltavu s jejími dary a skvosty.

Není divu, že celý díl jeden věnován v Ottových Cechách Vltavě, který A. Heyduk zahajuje vzpomínkami...

Vltava! Nezaehvěje-li se ňadlro při kouzelném tomto slově, nezdá-liž se srdci, jako by někdo chvějící se rukou tajemných strun neviditelné lyry citů jeho se dotýkal, nezdá-liž se oku, jako by mohutný ten proud byl sám zlatou strunou na ověnčené lyře matky vlasti? Bezvolně zalétám dluchem zase k líbezné, krásné Šumavě, jež sobě stříbropěnnou Vltavu, tento čarodějný zlatý pás, kol ladných ovíjí boků . . . Maje popisovati, bojím se, abych nesetřel oněch nevýslovných krás toho půvabného klína, do něhož všemocná! příroda dlrahou matičku vlast tak mile stulila, ovinuvši ji temným věncem lesů a svěžími kyticemi spanilých luhů. . . Všecky kraje, jež mi štěstí spatřiti přálo: Pováží, Podunají, Porýnsko, o němž chlubivost více než hovorná celé knihy napsala, kraje kol Innu a j. v. nemohou krásami svým upoutati ducha lidského tak, jako naše Povltaví; líbeznost a krása působí přímo úchvatně na vnímavou duši a při všech přirovnáváních nelze mu koruny nepřiřknouti; okouzluje! Vltava, tato tepna nesoucí svěžest a sílu rodné slovanské země naší vinoucí se středem srdce jejího, slovanskou Prahou, tato veselá, krásná, panenská kněžkahor, jíž k úsluze i potěše vážkami okřídlenými sbíhají se bystřiny víly, opouštějíce každým novým jarem své křišťálové útulky, tato bohatá a štědrá královna českých řek, střásající perly ňader svých v klín vždy zarmoucené dtružky, která ji u pyšném vlnění o vše olupuje, ano i o krásné jméno, dále do cizích mlhavých pospíchajíc zemí, tato živá mléčná dráha českého ráje — jest nejdelší, nejmohutnější, nejbystřejší a nejkrásnější řeka koruny svatováclavské, a přece bylo jí se podružiti rudému Labi, jako hrdé královně pohádky cizímu ponurému knížeti, jež jejím bohatstvím dvojnásob zpyšnělo, zapomínajíc, že ne jemu, ale družce jeho náleží vše, čím před světem okázale se chlubí!

Adolf Heyduk vede čtenáře od pramenů Vltavy až k Vyššímu Brodu. Odtud provází čtenáře krajinou i minulostí její Otakar Mokrý až ke Zvíkovu. Od Zvíkova až ke Mělníku vykládáJ krásy Vltavy, Povltaví i sousedních památností živým poutavým slohem Dr. Václav Řezníček. Dr. V. ítezníěek všimnul si také voroplavby a zachoval, zvláště ve stati »Po vorech« pěkné podrobnosti ze života plavců na Vltavě i zapsal četné pověsti a zkazky. Na př. na str. 191: Pod Živohouští zatáčí Vltava delší oklikou k severu, tiše plynouc pod příkrou, krovinatou strání vrchu Marjánka zvaného. Vrch tento, vlastně jeho k západu obrácená stráň, má nedaleko pod1 Živohouští ve svém břehu jeskyůku, jíž plavci »pec« říkají. Pec tato jest jim měřítkem času. Svítí-li do ní na večer přes hřeben protější