str. 316
Básně, hudba, štětec, dláto velebily v souhlasném nadšení Vltavu. Adolf Heyduk cituplně a dtojímavě opěvuje Vltavu, ob-sypává luznými květy své čárné poesie:
Rajské vlasti živitelko štědrá,
mateřsky jak o své děti dbáš!
Ó těch diarů, na sličná jež bedra
usmívavě pro ně nabíráš!
perly v klínu, v líci vděk a krásu,
svěžest v hrudi nese vln Tvých brod,
že i slunce hledí plno žasu
závistivě do těch zlatých vod!
Pásem tady zjevuješ se oku,
protkávaným skvosty luzných něh,
jejž kol kyprých spjala si boků
matka vlasti, krasší bohyň všech;
nekryje-liž půvab jeho zpoly
světice té rozpoutaný vlas?
hle, jak k němu z luhů, niv a polí
svíjí v kytku s kvítím zlatý klas!
Však ne pasem, tepnou božské hrudi
je Tvůj lepý, stříbropěnný zdroj;
líbá chaty, pyšné hrady budlí,
smývá slzy běd a robství znoj,
těžké žaly rodné české lásky,
mučeníků purpurovou krev,
prolitou kdys od cizácké chásky
tamo v luhu, onde v stínu dřev.
Aj, však posud při měsíčném svitě
pověst sní v těch hradů rozvalech,
v zlaté struny sáhá na varytě,
zvučnou písní každý její vzdech;
zpíváš s ní — a celý národ zpívá,
jsoutě písně vrchem jeho věn,
do nich věrnost s vysoká se dívá
jako hvězda jitra do Tvých pěn.
Zvítezila's! Srdcem vlasti — Prahou —
neseš klenot křišťálových vln.
Vyšehrad kde s hlavou dávno nahou
bez koruny stojí, žale pln . . .
|
Zní Heydukova báseň jako slovný doprovod prvních dvou symfonických básní Bedřicha Smetany, Vltavy a Vyšehradu, z cyklu Má vlasť. Co Heyduk slovem, posvěceným kouzlem poesie, vystihuje nai Vltavou, to Smetana vykouzluje a maluje hudbou dumavou, jásavou i tesknou od prvních zdrojů Vltavy až pod skálu Vyšehradskou.
Před Museem království Českého vítá na schodišti velebná socha Čechie uprostřed mezi sochami, z nichž vedle Labe znázornil
|
