její, sdružený s tvrdostí balvanů, vtiskoval pečeť aierozlomné odvahy těm,, kdo stáli nad její hladinou, poznávajíce v ní svůj obraz...

Vlny plynou a mizí i s otázkou nezodpoivěděnou. Hlava se chýlí k hladině a mysl se rozplývá v snivou jednotu všehomír a. Ale prostřed otázek i snění jak ledoborec pevně stojí a proudu

odolává kořem bytosti vlastní. Z týchž končin jako tvůj tok, Vltavo, přišel i proud mého žití. Na břehu tvém stála má kolébka, tvé šeptající vlny plnily mé snění diětsiké, k tobě jako své matce jsem, hoch, putoval & okem i duchem objímal tvé vody i břehy,. i tvůj lid!

Tolikrát jsme byli .pospolu, že není již tajnosti mezi námi; a tolikráte jsme byli od sebe daleko, že jsme si nesevšedněli. Tvůj obraz v mysli mé drží, důvěrně známý a přece vždy nový, věčně se ohrožující, jak sama příroda.

Když záplava sluneční se roztříštila v miliony oslňujících zrcadel tvých peřejí a znova a zrnová se v nich míhaly miliony sluncí, oněměl j&»m> blahem, a odleskem žhoucího zlata v oči se mi vLrádialy slzy slávnostní tísně.