Když nebe zakryly šedé mraky a podzimní vítr zvlnil tvou hladinu v nekonečné pole tenkých brázd, bouřilo mii srdce pochmurně a neznámá moc táhlia mne blíže tam1, kde vlny šlehaly na břeh jako ruce, aby mne uchopily a na vždy si osvojily.

Když mrazem hladina tvá ztuhla v led, já stál na něm, poslouchal vodu ženoucí se pod ním a měnil jsem se v tvůj led;, sdíleje tvrdost i chlad jeho i naději ve vítězné jaro.

A když uihaslo světlo denní, umlknul rachot ulic a v temnotách nočních jezy tvé rozhuěely se hlubokým, jednotvárným zpěvem do dálek i výšin sotva dostižitelných tušením, bytost má. splývala s hudbou tvou a duch odlétal, za ní do končin všehomíra, kde není bolesti rani touhy, ale věčný mír a spánek beze snu; bez probuzení. Tak těšil jsem se s tebou a hlasem tvým jsem léčil mysl roz-jitřenou shonem života. Rád otevřel bych tvou klenotnici i jiným,: přátelům i nepřátelům, ukázal jim cestu k tvým břehům a rozžehnul světlo nad tvými skvosty, utajeným tisícům!.

Sebral jsem hrst písku tvého se zrnky ryzího zlata v něm po věky uloženého, VJtavo, a posílám jej do světa — osamělé zá-šlehy utajené výhně. Jdi, kniho, a konej své poslání!...«