truchlím pro to. Noha má zaměřila jinoiv cestou, ruku jsem přiložil k jiným pracím, hlava i srdce dorostly k jiným zápasům. Není stejné, snad větší vytrvalosti třeba k cestě do ledioveův a severních září ducha? Jaká otužilost musí kroky síliti, jaká láska, jaký žár nitira musí plápolati, aby v těchto záhadných samotách mrazem dotírajícím odevšad nezhynul, ani se nedal ziahiiati na-

zpět! Kouzlo proti této mdlobě, pádu a zradě vlastní bytosti najdeš zase jen v mládí, schopném obnoviti choré a ztracené údy, všeho se zmocniti a vše si osvojiti. A co jest věčným mládím? Příroda.

Vysoko na žebříku evoluce trůní kultura lidstva, kultura měst,

parlamentů, továren. Přitahuje a vstřebává síly přírodní, prodlužuje si jimi trvání a umožňuje svůj další rozvoj. Zahynula by sestárlá a zvráskovatělá, kdyby ji nedoprovázely mladší ú-tvary vývoje, vždy dětsky, jinošsky a panensky mladé světy organismů jednodušších. V náruč jejich kulturní člověk prchá, jimi se živí tělesně i duševně. Potřeba omládnouti je stejně živá v jeseni, jako z jara. A přírodla, i když uléhá k zimnímu spánku, je mladší a svěžejší, než kamenná a cihlová kultura ulic velkoměstských. V ni vracejí se proroci a z ní nesou nová náboženství.

Ona vlévá uzdravení v rozjitřené nervy, vrací svit odvahy v oko při vřelé únavou, v sluch utrmácený hlukem stroj ův a shonu za chlebem lin-e se z ovzdfuší jejího hudba sfér. Tichounce šelestí mi vrby koleni hlavy, řwSní vlny pohádkově šplouchají, jemná mlha se táhne od obzoru k obaoiru, po bělavé obloze rozptýleno je bledé světlo sluneční.proniká všeehno,imine;krev bije mocnějiapřece klidněji,zdá se mi, že na chvíli splývám s neslyšitelným oddechem přírody a že na přivřená víčka mi neznámé rty tisknou uspávající polibek.«