Umí spisovatel uchvátiti člověka, ať líčí plavbu po Vltavě za dne nebo v moci, rozumí hře vlnek a šumotu strání. Kachije se s radtujícími a teskní s plačícími a zuboženými obyvateli v Po-vltaví. A při tom: duch praktický vane z pokynů, úvah: »A vlny bez ustání šuměly a syčely. Co vypravovaly? Nikdo nepoví. V lidské řeči není na to slov. Ale kdo upře na ně zrak a dává se unášeti tajemným, krásy i hrůz plným hovorem jejich, sám v nitru

porozumí. Mysterium, nepotřebující slibu mlčeli vosti! Tajemství, které tíží a isklání hlavu, ale pak ji propouští občerstvenu jako úrodným spánkem. Slyšíš? Již nezní to cize, bledý jas a mlhavý závoj už neděsí, splýváš s tím celkem a požíváš na chvíli nejdražšího nápoje — zapomenutí. Na svoje bolesti a starosti, na žalnoti bídu tohoto kraje i lidu, na včerejšek i zítřek jsi zapomněl, utonul jsi v přítomné chvíli a přes to cítíš dech věčnosti . . . Povltavské cestování. Hledám ducha té země i toho lidu, v němž tkví i kořeny bytosti mojí. Bod jeho míjivým zevnějškem, jehož drsné a vážné kouzlo hraje v mé duši a rozjisikřuje v ní tisíce myšlenek, tužeb, oddechů v a rozletů v nekonečnost jako slunce v těch kapkách vody,« ukazoval na hořící kapky na trávě na břehu, o něž opřelo