se právě plnou září vzešlé slunce, »hledám a nalézám hluboké jádro, záruku vnitřní pravdy a dokonalosti.«

Velebí krásy přírodní Dr. Chalupný na březích Vltavy a jejích přítoků. S netajenou výčitkou míří hlavně proti Pražanům jemně priostreným hrotem podivu, že krás těch neznají. Vzpomíná na den 2. listopadu 1909: Na okně mém objevila se vzácnost, jistě jediná dnes v Praze: dvě kytice květin jarních, letních i podzim-

nich, které včera jsem nasbíral v podivuhodném udolá »na Buku« a »na Strejčkem« v Štěchovských proudech Vltavy. Vedle podzimních plodů — šípků, jeřabin, jalovců, trnek a ostružin — pestří se v ní čerstvé červené jahody a nepřehledná radia květů všech barev, vyzařujíc radost a světlo do všech koutů pokoje, ponořeného v přítmí duisné londýnské mlhy. Zlatožliu-té plátky několikerých pryskyřníků, praporečníků jara, lesknou, se svěže jako v záři dubnového islunoe, vedle nich mochna i ostatní hlasatelky vesny s charakteristickou žlutí, s níž krásně kontrastují upřímná modrá očka rozrazilů, hadince, malé i veliké fialové zvonky, temně modrá chrpa, modrá jako Vltava pod červencovým blankytem, její větší sestra červená, bílý i červený jetel, bílé, žluté i růžové hluchavky,