bílý i růžový rebríček a běložlutý heřmánek s kořennou vůní, rudý vlčí mák a veliký vonný bodlák, bílý rožec a polní kmín, mateřídouška, neúnavně šířící vůni, žlutá ohnice, nádherně zlatá divizna, bělostný květ ostružin i jahod, žlutá pampeliška, trojbarevná polní maceška, tak veliká a krásná, jako málokdy lze spatřiti v létě, bílá silenka, bleděmodrá čekanka, slzičky ohnivější nad české granáty, obrovské, přímo sklenníko-vé kopretiny, šedé i žluté,

několikero ještě druhů, mně právě neznámých, a posléze nejvytrvalejší kvítko naše, kvetoucí třebas i v ledu pod sněhem, chudobka sedmikrása. Jaká nevídaná družina pohromadě! Kolik lidí zemře, aniž uzří něco podobného!

Několik set krokův od míst, kde vykvetly tyto divy listopadu, ptal se domácí přívozník: »To jsou kvetiny ze zahrádky?« Jako tisíce jiných, kteří neviděli, nevěřil, že to- vyrostlo dnes pod širým nebem na úpatí strmých skal1 a pod stráněmi, hořícími v rudých, žlutých a hnědých barvách opadávajícího listnatého lesa. Jen pro ty nevěřící jsem opustil tentokráte zásadu netrhati květin a nechat je, aby krášlily zem i druhým příchozím. Toho tentokrát netřeba. Nepotkali jsme tam kromě pasáka a skotu nikoho; nyní nepřijde tam opravdu skoro nikdo, i vzal jsem jako Noe do k,o-