Jak psávali dopisy před sto lety.

Říkává se příslovím, že sloh odhaluje povahu člověka. Opravme toto přísloví dodatkem, že sloh jest rovněž spolehlivou známkou na posouzenou věku celého, kdy byl psán a posílán. Ze zásoby listů starodávných vybírám dnes ukázky, jak se psávalo, smutně i vesele, když si náš pradědeček prababičku bral. Před sto lety! Jak podivně nám dnes připadá, kdy se tu blahopřeje, lichotí, soustrast proíjevuje, láska vyznává a pod. Asi tak podivně, jako po nás za sto let buidiou se diviti nynějším slohovým kudrlinkám, zdvořilostem a poklonám v dopisech nynějších.

Známého studenta povýšili na doktora. Přítel jeho si pospíšil a blahopřeje »novopečenému« doktoru upřímnými, dnes zdánlivě trochu kostrbatě naduřelými slovy: Vysoce urozený, Vysoce Vážený Pane! Za jejich neustálou pilnost a horlivost, kterou v svých studiích ukázali, dosáhli nyní odměny své skrze doktorský pláští-ček. Nejen já, ale všickni, kteří je známe, toho potvrzujeme, že touto hojností nemalou čest dělati budou. To radostí mou, kteréž přitom cítím, velice rozmnožuje, a nemohu se zdržeti, abych jim ji nevyjevil. Nyní teprv v stavu jsou, lidskému pokolení a obecnému dobrému službou svou nápomocni a užiteční býti, to nám jejich vlídné sudce ukazuje. Jim se vždycky dobře povede, nebo oni jsou muž, k nimž každý své outociště a důvěrnost vzíti a směle pomoci od nich očekávati může. Ostatně nic mně více nezbývá vinšo-vati, než aby stálého zdraví ustavičně požívali, a mne tak jako já je, milovali, jenž zůstávám Jejich ponížený N. N. —

Láska, věčně stejná ve své kráse, nestejně se před sto lety projevovala, přirovnáme-li milostné psaní roztouženého mládence milované Karolince s nynějšími projevy lásky: Nejkrásnější Karolinko! Pošetilé snad jest to pomyšlení, abych se opovážil, přítomným listem k laskavému srdci cestu sobě proklestiti. Já jsem v takovém stavu postaven, že sám za sebe nemohu. Já Je nad míru miluji, a nic mne od toho zdržeti nemůže, abych Jim své lásky nevyjevil. Co jsem Je spatřil, nemám více žádného pokoje, obraz Jejich všude mne provází. Nechť dělám cokoli, všude je mám před očima. Mé srdce toliko po Nich touží, a poněvadž Jich nikde více spatřiti nemohu, tudy se nad tím zžírám a mořím. Drahá Karolinko! kdyby sobě vyobrazit mohly, do jak nepokojného stavu osten horlivého milování mne postavil, jistě že by se mnou outrpnost měly. O prosím, pokynou k tomu jen svoluíjícím okem, a stiší se nepokoj; a jedinké slovo z úst Jejich mému usouzenému srdci zase ulehčení udělí. Já sobě nebudu více naříkati. V tichosti a v soukromí budu se tomu radovati, a za nejšťastnějšího se pokládati. Zetjtřejší den snad mi okáže, zdaliž má vroucná naděje vyplněna,