a žádosti mé vyslyšaný budou, čili snad osud nevinné lásky nešťastným věčně mne učiní! Jak šest hodin udeří, budu Jich u Paní Veroniky očekávati; zatím zůstávám v nejhlubší pokoře Jejich nejupřímnější N. N. —

Co by asi říkal šťastný otec několik dcer, kdyby mu dnes poslal ctitel některé tuto žádost za sňatek: Mnohovážený Pane! Poněvadž můj otec již starý ijest, uvolil se, že mi své řemeslo a živnost postoupí, pokud sobě dokonalou a pracovitou hospodyni zaopatřím. Oni mají dceru, která by se pro mne nejlépe hodila, kdyby mně ji za manželku dáti chtěli. Oni se budou pamatovati, že jsem u Nich před dvěma lety pracoval, a že 'jsem se, jakž na dokonalého řemeslníka patří, choval. Mimo to také Jim povědomo jest, poněvadž mého otce dobře znají, že v našem městě toliko my samotni jsme, do knížecího N. zámku pracujeme, a nejen ustavičné dílo, ale i deputát máme. Co se Jejich panny dcery tkne, ona mně již své srdce zavdala, a Jim nebude potřebí se ptáti, zdali mne miluje, a se mnou až do smrti živa býti chce. Pročež dělám sobě naději, že mně žádosti mé neodepřou, a své povolení k tomu dají. Můj otec Jich pozdravu'je, a takéli s mým přednesením spokojeni jsou, žádá Jich, aby ho navštívili, by se o pravdu mých slov ubezpečiti mohli. Ostatně nemám větší žádosti, jako abych Je co nejdříve svým thá-nem nazývati mohl, jenž zůstávám s největší vážností Jejich Poslušný N. N. —

Přítele, zarmouceného ztrátou milované dívky, potěšuje věrný druh upřímnými, povzbuzujícími slovy, aby si nezoufal: Nejmilejší Příteli! Zahynula tedy milenka Tvá, jako růže, již půlnoční bouřlivý vítr jejich krásných listí obloupil. O příteli! Tvá Anežka bylo stvoření andělské, že Stvořitel nevzal nás za hodné, abychom s ní rozkoše tohoto bídného světa zděliti měli. On ji k sobě povolal, aby nepomíjejících a blahoslavených radostí okoušela. Bolest Tvá, a hořekování za slušné uznávám; nebo zřídka jest k nalezení žena krásná, aby spolu dobrá a ctnostná byla. Kidiož může zůstati tak neeitedlný, aby outrpnosti necítil, an vidí, že takové Božské stvoření z společnosti lidské na věcnost se ubírá! O příteli! nechtějme přestávati za tohoto zemřelého anděla slzy vylévati. Však — Bůh řídí celý svět svou nestihlou moudrostí, musíme jeho svaté vůli se podrobiti. Vždyť pak nám mnohem trvanlivějších radostí připravil. O jaká jest to utěšená radost, když si připomenouti můžeme, že po vezdejším životě opět se shledáme v stavu daleko šťastnějším, jenž věčně trvati bude. Tvá nejmilejší Anežka již okouší čistých radostí, kterých na tomto vezdejším světě nikdy očekávati nemohla. Jak spěšně odplynou léta naše, až i my k těmto nezaku-šeným radostem povolání budeme: Kdož nebude s potěšením těchto šťastných časů očekávati1? Já znám Tvou stálou mysl a vím, že se nedáš zármutkem, kterýž Ti smrt tvé milenky způsobila, pře-