naříkal, že císař pán u něho šrotoval mouku, spal na peci, ráno třel česnek se solí na polévku a konečně jel za něho jako pacholek na robotu. Druhý sedlák zase říkal, že poznal císaře pána hned včera večer z dukátu, a že celou noc lamentýroval ve strachu, jestli se snad nějak neslušně nezachoval. Ale Josef II. se jen smál, zdvihl je se země, každ&mu nacpal plné kapsy dukátů a poslal je za ostatními drancovat klášter, aby prý se na ně také něčeho dostalo.

Tak začalo vyhánění z klášterů za Josefa II. První klášter uzavřen byl na Slovácku, po něm pak došlo na ostatní. Jesuité mn-sili se vystěhovati ze země, ale než odlešlí, podařilo se prý císaře pána zajati a do jednoho kláštera zavříti, že jejich kláštery zrušil a je vyhnal. Páni jim při tom pomáhali, to proto, že Josef přál selskému lidu! Když se císař pán ve Vídlni dlouho neukazoval, nastala po něm sháňka, sediaci, chtějíce vědět, kam se poděl, bouřili, se a tu, aby je upokojili, nalhali jim, že císař pán dávno už zemřel, ale že se to proto veřejně neoznámilo, aby prý si to sediaci příliš ne-brali k srdci. Tak nebyli sediaci ani na jeho pohřebě. Ale císař pán Josef II. neumřel, jak o něm nalhali, protože lidé se zlatým srdcem dlouho neumírají; a on měl srdce samo zlato. Je dodnes živ ve vězení kteréhosi kláštera, vlasy má bílé jako mléko.

Jednou v tom klášteře měl dělati zámečnický tovaryš. Taková všetečka. Šperhákem si otevřel sklep. Myslil, že je tam víno a on tam zatím byl císař pán Josef II. Ten mu dal psaní, aby prý ho donesl do Vídně císaři pánu a nikomu jinému o tom neříkal. Tovaryš še] s psaním do Vídně, tam ho předpustili před císaře pána — tenkrát to byl bratr Josefův, Leopold — a tomu psaní odevzdal. (.Srv. »Ces. Lid« 1910, 448). Ale ve vězení císař pán Josef lil. neumře. Až bude sedlákům moc zle, a nejhůř, tehdy uprchne a jim pomůže. A až si ho Pán Bůh povolá, kdyby mu nikdo poslední službu nechtěl prokázati, jít jemu na pohřeb, sediaci do jednoho se dostaví, všecky koně zapřáhnou db smutečního vozu a nad hrobem mu žalostivě zazpívají.

Reč starejšího pri hodoch mladého zaťa.

(Poznamenáme: Niekďe je v obyčaji, že v ten den po svadbe ešte bližší priatelia a posluhujúci schádzajú sa do domu mladého zaťa, ako aj rodičovia mladej nevesty. Tato schôdzka po svadbe se