hned slovo, až se tě budou po třetí ptát — tekne zbírej fěrtoušek a koukej do puntu.

Anka (koukne z okna a vzkřikne). Mámo! juž dou! Kmotr liehtář — kmotr Rambousek — kmotr Kydal (družba) — Jirka Ko-děřu a kmotr Koděra.

Máma. Honem! honem! honem! všickní na svý! (Dorka leze na pec, táta za stůl. Anka popadá kytli, máma košili a sázejí se na lavici.)

Rychtář. Dej vám Pán Bůh dobreij večír!

Táta. Dejž to Pán Bůh. — Dejž to Pán Bůh. Vítám vás, kmo-tírkové.

Rychtář. Děkujem, děkujem. (Zatím Rychtář podává všem tátovi a mámě ruky a druzí za ním.)

Táta. Co pak ste nám dobrého přinesli?

Rychtář. Inu, ne mnoho.

Táta. Poďte pak dáleji, poďte a posaďte se u nás.

Rychtář. Však sme eště neustáli.

Táta. Co pak ste nám pod večír přinesli?

Rychtář. I! ne mnoho — však to eště uslyšíte.

Táta. Poďte pak, poďte dáleji a posaďte se u nás, aby sme mohli spát. (Rychtář a ostatní se sázejí okolo stolu, družba brzy sedí, brzy zas jde k mámě, a něco jí šeptá.)

Táta. Co pak ste nám přeci tak dobrého přinesli?

Rychtář. Inu! kmotře! abych vám to tak zkrátka pověděl, tuhle sme přišli s kmotrem Koděrou a Jirkou, chcete-li dát vaši Dorku tuhle Jirkovi.

Rambousek. Kmotře! dybych měl juž takovou dceru, hned bych na to pláč.

Táta: Inu — kmotře lichtáři! bude-li v tom vůle Boží a jestli se tuhle s kmotrem Koděrou dojdem, proč ne — kmotře! jak pak to myslíte?

Koděra. Inu — já to takhle myslím, teď mě přišel Honza z vojny domu, a já bych ho taky rád někam přiženil — k tomu mám eště tu holku Betu a ta vám roste jako konope. —

Rychtář. To dobře máte! Beta by se mohla od hodiny vdávat.

Rambousek. Na mou duši! Beta by se mohla juž vdávat; — já sem se jí o poscení podivil, dyť je jako bidlo!

Koděra. Tak já si to myslím, abych moli to ďouče spíše vdát a Honzu taky někam do živnosti strčit, sám eště dvě leta hospodařit. Pak Jiříčkoj dám zátis na celou živnost a vymíním si jenom pár záhonů pro erpetle a ňákej koreček na chlíb. Vy ale, kmotře, na proti tomu, dáte mne pro Honzu 100 šámů a ňákou krau a já