Máma (skočí z lavice celá rozzlobená). Jen si plácněte! — Ti ses, muži, hroznej Mikeš, a, kmotře lichtáři, i s ním. Slyšeli pak ste od holky ano?

Rychtář. Na mou duši! kmotra má dobře! Já si ani na to nezpoměl.

Rambousek. Hleďte, milí zlatí lídlí! komuby to taky připadlo?

Táta. Mámo! kde pak je to ďouče?

Máma. Někde snad spí.

Táta. Probuď ho, probuď!

Máma (leze na lavici a hegbá s Dorkou). Dorka! — Dorka! — Dorotko!

Dorka. Co pak?

Máma. Vstávej! vstávej a poď dolu.

Dorka (zívá a protírá si oči).

Rychtář. (Mezi tím Dorka leze dolu.) I ono vám to usne jako dobytče.

Rambousek. Jak to dolehne, tak to chrupe.

Družba. Pane lichtáři! puste Dorotku do kouta a ty Jiříčku! sedni hezky k ní (sázejí se).

Rychtář. Dorotko! chceš-li pak tuhle Jiříčka Koděrova?

Dorka (kouká do puntu a zbírá zástěrku).

Rychtář. Nu, řekni Dorotko! řekni: ano.

Rambousek. Vy nic nevíte. To ano družba nejlepší na ní vyloudí.

Rychtář. Tak, kmotře družbo! udělejte ňákou vejšplekei.

Družba. Počkejte! (vrtá si prstem do hlavy). Juž mě to připadlo :

Táta. Nu nestyď se, Dorotko! nestyď — a řekni, ano! (Ona zatím dozbírá zástěrku, a místo odpovědi, zaketjvá, upejpajíc se, hlavu.)

Rambousek. Nu, juž je slovo v pytli.

Táta. Mámo! máš-li pak ňáky placky? přines něco! (Máma to chystá a nese na stůl.)

Koděra. Kmotře družbo! dojdete kmotro j šenkýřoj, aby nám poslal tivo, že mu zejtra zaplatím. (Anka podává žbán družbovi, on odejde. Koděra vytáhne z kapsy lahvičku s kořalkou.) Zaudej-te si, kmotře lichtáři! má bejt Litomyšská.