Rychtář. Nämon äuši! íjak sem jí juž deset let netil, tak zdaleka voní Litomyšlí (přihne si). Dobře mate, kmotře. Je pravá Litomyšská. — To je ta, jak páni říkávají, salve regina — však vy víte, co chci říct. — Jak pak jí u čerta říkají1? — tuším kmínka (podá Rambouskovi).

Rambousek (pije). Vy ale, kmotře lichtáři, nic nevíte! — To je, já ji viděl jednou tit, a pořád ji menovali ňák tak jako důra — důra (podává Koděrovi a ten tátovi).

Rychtář. Aha, taky sem to slyšel jednou menoval. Počkejte! jak ono mě to připadne. Juž to mám, kakadůra.

Rambousek. Tak, tak — kakadůra.

Táta (se napije a podá Dorce). Dorotko! zaudej taky Ji-říčkoj!

Dorka (vezme lahvičku, dá 'ji jen k ústům a hned postrčí Jiříčkovi).

Rychtář. Nestyď se, Dorotko! a nati se notně.

Rambousek. Ho! jen to nechte, jak oni spolu dost budou tit. (Družba přijde s pivem, naleje do půlmázu.)

Družba. Což mně a mámě ani nezaudáte?

Koděra. Hleďte! na mámu sme zapoměli. — Družbo, natite se a zaudejte mámě.

Družba. Dobrého zdraví, kmotra! (pije, podá mámě, máma Ance.)

Heršl. Tobrý fečír! tobrý fečír!

Váňa. Vítám tě, Herßl!

Rychtář. Kde pak tě tu kozel vzal!

Heršl. Ny — jak liti chotějjí. Já šel okolo a slyším tu hovo-šit, tenkám fokynkem a fitím tu pane lichtář — pane konšel — pane trušpe; a hned sem fitěl, še tu ňákej námlufy. Ny, mnoho šesti.

Váňa. Heršl! zaudej si taky u nás!

Heršl. Trušpe! tejte mi ňákou dost malo j sklenčku (naleje si, prohlíží a pije). To íje ňáké cizí. — Mohl bych ji zanníst na pan správec, ale nechci fám tneš mrzutost dělat, fím, že k svarbě budete ote mě prát.

Rychtář. Ale ať máš dobrou, nechceme juž tu erpetlovou smradlavou kořalku pít. Kmotře Koděro! pošlete eště pro flašku k židouce.

Heršl. Toprou! tu pudu extra pálit. — Ny — jak pak ste to utělaíi? Fitíte, že taky umí šit radit. Bese mne málo který námlufy se pyli skončili. Ny, jak pak ste to pyli utělali?