vání zbraní a všelikého haraburdí, některá světnice, pak tvrdý sklep, v němž ukládali věci k živobytí potřebné, někdy také drabé klenoty a důležitější listiny; do sklepa tohoto šlo se otvorem, který těžkými dveřmi byl uzavřen. Do hořejšího podnebí chodilo se po dřevěných schodech, zvenčí přidělaných. Zařízení vnitřní bylo též jednoduché; jediná světnice stačila ku spaní i posedění. Prosté živobytí majitelů více nevyžadovalo.

Hrad Třemšínský opevněn byl ještě dřevěnými sruby a od podhradí oddělen hlubokým příkopem. Podhradí ohrazeno bylo taktéž dřevěným plotem a v něm bydlel purkrabí, jenž spravoval hospodářství a čeleď hradní. Pro větší bezpečnost hradu postavena na konci Třemšínského hřebenu pevná zděná tvrz příkopem obehnaná, kteráž chránila hrad při straně severní, sloužíc zároveň za hlídku, z níž pozorovaly se veškeré události, kterých z hradu samotného viděti nebylo.

Po smrti krále Václava, Jan Zajíc z Třemšína, jsa smýšlení přísně katolického, r. 1419 dne 6. listopadu s mnohými pány a rytíři Pražanům válku opověděl, ale pokud víme, sám rok ten asi dlouho nepřeěkav, do bojů tehdejších mocně nesáhal. Táboři táhnouce krajinou zdejší hrad dobyli a spustošili, jakož i nedaleko odtud položený benediktinský klášter v Teslínech.

Pověst vypravuje, že když na Třemšíně dobyvatelé loupili a vraždili statečné obránce, prchala jedna z dcer majitele z hradu ke Hvožďanům. Na místě, kde se říká »na klíčích«, ztratila prý zlaté klíče; u rybníka Oujezdského spadl prý jí s hlavy zlatý čepec, pročež dostal rybník ten jméno »Zlatohlav«.

Lesy Eožmitálské rozkládaly se na sklonku 16. století mezi Strašicemi, Sv. Dobrotivou, hradem Valdekem, Jincemi, Cenko-vem, Hluboší, Obecnicí, Bohutínem, Bukovou, Voltuší, Koželovem, Chynínem, Borovnem a Mirošovem. Lesů černých bývalo roku 1565 i s Mirošovem za 3 míle zdélí a za 2 míle zšíří. Císař Rudolf II. daroval severní část těchto lesů městu Příbrami (1584) vymíniv si les »Baštiny«, potoky k němu náležející, zvláště však potok Bohu-tínský, tolikéž hajného Václava s bratřími v Bohutíně i s jeüich gruntem proto, aby lesy »Baštiny« i dotčené potoky opatrovali.

Florián Griespek z Griespachu, pán na Eožmitále, měl časté spory o hranice svých lesů se sousedními pány, jako Lnářskými, Blatenskými 1573—1577, Zbirožskými (1581—1585) a největší s Břez-nickými (1569). Dle lidové pověsti, když tenkráte obě strany, Eož-mitálská i Březnická, nalézaly se v nejprudším sporu, přiletěla í»rý kukačka a usadila se na jedli a neustále volala: »Pod potok, pod potok«. Svým křikem upozornila na sebe a strany poslechly tajemného toho hlasu a skutečně zvolily za rozhraní svých lesů potok, zvaný odtud »hraniční«.