Jmelí o vánocích. (J. Denk, Praha.) Není to staročeský obyčej. Byl zanesen uměle do štědrovečerních zvyků (v městech) vlivem francouzských a anglických obyčejů, jež zdomácněly i v sousedním Německu. Staří Čechové znali jen hojivou a kouzelnou moc jmelí proti padoucnici, křečím, uhranutí, psotniku dětskému. Obřady anglické štědrovečerní se jmelím líčí Dickens, Klub Pickwickův (Světová knihovna 70—74). Staří pamětníci u nás vrtí hlavou, co to znamená, zavěšovati na Štědrý večer a přes vánoční svátky pod lampou, pod lustrem chumáče cizopasné byliny zelené s bobulkami bílými, jmelí. Když se pak pod jmelím rozproudí blahopřání vánoční, čtvera-čivé škádlení a chtíc nechtíc líbání, nezdá se nevinný anglický a francouzský obyčej vánoční se jmelím, podivnou rostlinou (opředenou prastarými zkazkami východními, klassickými, středověkými), tak novotářský a nebezpečný. Jako cizí vánoční stromek, tak i cizí jmelí srostlo dnes s obyčeji českými. Líbí se a působí radost i zábavu, jak Ignát Herrmann roztomile vylíčil ve vánoční povídce. Srv. Zíbrt, Jmelí ve vánočních obyčejích a pověrách, Nár. Listy, 1907, č. 355; týž, Hoj, ty Štědrý večere (Veselé chvíle v životě lidu českého, svazek 7.), v Praze, 1910, str. 42 až 44, kdež jsem podal celou historii tohoto obyčeje.