pro budoucnost, jak naše naděje, naši studenti, budoucí výkvět našeho osvobozeného národa, budoucí naši vůdcové, úředníci, vychovatelé atd., kteří budou říditi otěže kulturního i politického vývoje dalšího — sesprosťačiti a sesurověti nesmějí... Končím případným závěrem Jarmily Skřivánkové v uvedeném článku: »Hanba, hanba, světitá!«------

Posílám ukázku severočeské »češtiny«. Řeč matky, která sem z české krajiny přišla, a češtinu »pražskou«, kterou zde mluví část přišlé inteligence. Kdežto každý německý inteligent mluví spisovnou němčinou, někteří našinci mluví obyčejně pepickou sprostomluvou. Kazí tím i zdejší děti, které z českých škol vyšly. Tyto děti mluví správnou češtinou, ačkoliv přízvuk je trochu cizí. »Kostýři« jsou (zvláště v hornických obcích) také »s mejdlem«, totiž na celé zaopatření.

Matička přišla do krankasy.1) Německy neuměla. Držela v ruce dvě četl©,2) které jí dal pulír,3) aby vomeldovala4) svého kostýra3) a odmeldovala6) šlófa7) své sousedky. Kostýr se hodil marod,8) šlof odjel do Ausika,9) aby tam na některém verku10) našel práci. Od kostýra, který bydlí u nich v Křapnu,-1) přináší také kranknšajn.12) Kostýr pracoval ňa póně13) a šlápl nějak špatně na klajz,14) udělal si něco na šimpánu.15) Doktor mu to sice zafačoval, 16) protože to bylo švelovaný,17) ale bude musit přeci jen do špitálu,18) aby mu to tam apelírovali.19) Teď matička koupí k večeři fašírku20) a půjde na štaci,21) aby se po pódnbašskej22) dostala domů. Fárkartu23) už si koupila.

Ten kostýr je už švígrsónem24) matičky. Bydlí všichni v jednej cimře25) a k tomu v tachštubě,26) jiný kvartýr") není k dostání. Hausher28) ovšem šimfuje,29) ale co je to plátno.

Matička odchází z krankasy a na ulici potkává nějaké pány. Nejsou ani staří, ani mladí, jeden je dokonce vyholený, ale má na očích zlatý cvikr a v ústech dva zlaté zuby, druhý je celý zarostlý. Vypravují si po česku a matička nastavuje uši. To dříve prý tady nebývalo, teprve po umšturcu,20) i páni česky povídají. A jak nóbl! A ják hovoří. Chlubí se jeden, že mu hausmistr musí na klandru ráno furt štábrdlí pucovat fajnovej obrrok.

Matička vyslechla bolesti pánů a povzdechla si z gruntu srdce: »Tak vida, taky páni si už pešverujou.31) Ale fain umějí mluvit, to se musí nechat!« Když se matička dostala na štaci, měl cuk32) fršpétunk.33) Nezlobila se zrovna, neboť byla už