Bulíík Stefek, výrobce chodských dud v Oujezdě u Domažlic.

Dne 21. ledna 1923 roznesla se po Oujezdě i po okolních chodských vesnicích zpráva, že »strýček Bulfík« (Wolfgang) Šteffek zemřel. Vynesli ho 811etého kmeta z malé nachýlené chaloupky, tvrdá chodská zem přikryla prostou rakev svým příkro-vem. Stíchla »sence«, kde robil často do noci oblíbené »kozlíky«, umlkl lomoz soustruhu, pilníků a dlátek, a poslední nedodělaný »kozlík« shlížel udiveně se stěny kovovými vytřeštěnými zraky. A bývalo tu živo, někdy i veselo, v té vetché chaloupce, která v sobě ukrývala kus staročeské poctivosti a spousty vzpomínek na zašlé časy.'

Jako vzácný přežitek udržela se výroba starodávného nástroje mezi lidem, v rodině strýčka Šteffka. Eodiště Koziny Jana Sladkého jest v Čechách místem posledním, které se tím může pochlubiti. Hovorný, čilý stařeček, kterého spatřujeme na obrázku v dílně při práci, vypravujícího jednoho »kozlíka« po druhém na pouť po vlastech českých, jeden z těch starosvetskych poctivých řemeslníků, lidových umělcii venkovských, nežije! Kolik dud vyšlo z jeho rukou! Objednávkami téměř zahrnován, nestačil někdy ani za pomoci členů své rodiny vyhověti každému, kdo se k němu obrátil, v čas. Pracoval i na Moravu, i tam znali »strýčka Šteffka«.

Z jeho rukou vycházely oba typy starodávného nástroje, které jsou zachyceny na připojených obrázcích. První starobylejší, zvaný na cŁodsku vlastním názvem »dudy«, nadýmaný ústy, laděný ve vyšších tóninách, ponejvíce v g-dur, c-dur, a d-dur, druhý novější zvaný »pukl« s »hukovou« trubicí přes rameno, nadouvaný měchem, v es-dur. A bylo ztěží nalézti dva úplně stejné nástroje. Každý měl svůj zvláštní rá.%.

Ěemeslná práce ve vlastním smyslu strýčka Šteffka netěšila. Zde jiný tvar kozlí hlavičky, růžků, způsob pobíjení mosaznými ozdůbkami, tam jiné zabarvení nebo vysoustruhování trubic, barva srsti »pytle nadržováku«. Sešla-li se společnost »kozlíků«, věru bylo se již na co podívati. Strýček Šteffek byl dovedný řezbář a svého umění dovedl, jak náleží, využíti, zvláště šlo-li mu o to, aby »vyvedl mistrovský kus«, jaký zachycen na obrázku »dud«.

Ěezbářská práce závodí tu s mistrným vybitím olovem, které vtiskuje nástroji zvláště starobylý ráz. Zevní výzdoba nebyla však jedinou a hlavní stránkou přesného provedení. Po dokon-