v rukou neměli. Komise radila panským, aby jim lesy nechali, že mají svých dost. Na tom zůstalo.

Po 30 letech přišli noví úradníci panští a ti zapomněli na všechny příkazy zemské komise. Za prvních dob neutěšeného panování Marie Terezie naskytla se panským úřadnikům vhodná příležitost osvojiti si lesy obce bežerovické. Bežerovičtí soudili se s vrchností. Nemohli však písemně dokázati vlastnictví svého, prohráli; dodnes jmenují ty lesy »Soudné«. Podařilo se panským vyhráti na této obci. Domýšlela se zmíněná správa panství bechyňského, že to půjde také s pěknými lesy sousední obce hodonické, aby měli lesy zaokrouhleny. Panští začali ohraničovati nejen lesy hodonické, ale i luka při nich se rozkládající a také na těchto seno už po dva roky kosili a odvezli do blízkého dvora, do lesů zakazovali majitelům vkročiti.

V tehdejších trudných a nepokojných letech sousedé ho-doničtí mlčky k tomu přihlíželi, jen tu a tam na těch lukách dobytek u večer popásali, když přijeli z roboty, nemajíce čím krmiti. Než po 2—3 letech někteří odvážlivější občané přispíšili si, louky pokosili a seno domů odvezli. Jiní obávajíce se osudné lavice a vězení, ano i snad vyhnání ze statků, luk ne-sekali.

Nejodvážlivější ze všech byl sedlák Kouba. Ten nejen louku pokosil, ale i dříví z lesii zabraných odvážel. Byl udán a po-hrozeno mu trestem; nedal se však odstrašiti. Potřeboval dříví na opravu sešlé, dřevěné stodoly. Zajel si s najatými lidmi dö zapovězených lesů pro potřebná drva. Hajný procházeje lesem, zaslechl rány seker v témže lese, kvapil na místo Sinu. Spatřiv Koubu a jeho pomocníky, ani rubají drva, vyháněl je. Nemoha s nimi nic svésti, došel do blízké sudoměřické myslivny pro lesníka.

Přišli lesník, mládenec i hajný. Zapovídali, bránili, ale Kouba nedbal zapovědí jejich, sekal dále s pomocníky. Nad opovážlivostí toutoi nejvýš rozhorlený lesník zvolal: »Přiblí-ží li se kdo z nich k jinému stromu, aby jej řezal, jest syn smrti!« Než, ani toho se statečný Kouba nelekl a zvolal: »Dříve, než střelíte, vyřiďte panu vrchnímu, že sekáme ve svém, a než bych povolil, raději že zde za živa v hrobě zemřu!« — Myslivci sňali pušky od líce, a starý lesník udiveně zvolal: »Tak?! dobře tedy, ty chceš raději zde za živa v hrobě zemřít? Tívidíme, dostojíš-li slovu!« Odešli.

V neděli přišel lesník k řízení do zámku a pověděl panu vrchnímu vše do slova, co se ve zmíněném lese bylo udalo. Vrchní kroutě hlavou nad výpovědí lesníkovou, nechtěl nikterak věřiti takové zpupnosti. Na doklad pravdy svých slov při-