živa býti pochován v hrobě? »Nic neplačte,« zvolal Kouba ku své rodině. Přísaha z listiny důrazně předříkávána samým panem vrchním. Všichni kolemstojící zamyšleni pohlíželi k zemi očekávajíce, co Kouba na to odpoví. Přísaha dokončena.

Kouba znružile stoje v hrobě pohlížel kolem sebe, ani slova neodvolal, anobrž vše hlasitě a odhodlaně stvrdil přísahou konče slovy: »K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch sv.« a ještě jednou sám přidal, »že tyto lesy i louky náležejí od pradávna obci hodonické — amen!« Hlavy všech přítomných obrátily se na Koubu a na vrchního. Tento zajiskřiv očima, posupně pohlédl na Koubu i po všech kolemstojících. Bylo tedy rozhodnuto pro vždy. Podnes lukám říkají na »Panských« a místu, kde odpřísáhl, u »Koubova hrobu«.

Od události té zanevřeli panští úradníci od vrchního až po písaře a mysliveckého mládence na Koubu tou měrou, že šafáři a drábům nařídili, by na Koubu při robotní práci přísně dokračovali, a každé sebe nepatrnější zanedbání na robotu holí mu připamatovali. Syn Koubův seznal záští panských úřad-níků prováděné i proti němu, prodal statek č. p. 8. a odstěhoval se do Týna. Ptal jsem se několika sousedů hodonických, jak oni by se dnes zachovali. Prvý, druhý i třetí odpověděl, že by nevstoupil do hrobu, ani kdyby šlo o celý jeho statek. A teď uvažme té statečné povahy, té srdnatosti! Zajisté byl to zbytek pravé české krve našich předků bojujících za práva a pravdu! V době, kdy robota bujela v plném proudu, k tomu neúrodná léta, a — jihočeský sedlák chce býti za živa v hrobě pochován za majetek obecní!

Proto zasluhuje těchto několik řádků napsaných o neohrozenosti a nezištnosti Koubově, by nejen byly zaznamenány, ale aby byly vzorem nynějšímu i budoucímu pokolení.

Načrtl jsem (psáno 1913) událost tuto, jak mi ji vyprávěl tchán před 20 lety. Ten ji slyšel od 901etého děda, který ji jako chlapec pamatoval. Hrob jest již nepatrně znáti. Koste v něm smrček. Chodíváme kolem něho v hodonických lesích.

Pozdi. red. Je tu podán velmi zajímavý, a pokud vím, ojedinělý kultumě-historický doklad, jak staročeská přísaha »pod drnem« udržovala se oještě ve stioAejtí 18. v podání lidovém, i v praxi úřední. Viz můj článek o přísahách mezních, jak svědek vysvlékl se až áo rubáše, vstoupil do hirobu vykopaného, drn z trávy na hrobě položil nia hlavu a přísahal na umučení Páně (kříž), nepřísahá-li pravdivě, aby okamžitě sé Hald ním v hrobě země zavřela. Via připojené tomu vyobrazení z knihy Menšíka z Menštejraa, C. Lid XX. 440. Srv. Český Lid VI., 265; XI. 236; XIII. 178. Srv. studii Kaipraeloivu o Mezní přísaze staročeské, Praha 1915.