sivou. Král tomu nevěřil, až se přesvědčil, ihned na Češku zanevřel a vyhnal ji ze zámku. Tolik o tomto sňatku Dlugoš.

Podle letopisů Beneše Minority a kroniky Dlugošovy opakuje obrázek štěstí, jak spanilá Češka stala se chotí krále polského, Palacký v Dějinách národu českého (II. 2, 1876, str. 154). Rovněž Tomek, Dějepis města Prahy (II. 1871, str. 38).

Kdo byla Kristina Rokycanská? Tomek usuzuje, že to byla vdova po Mikuláši Rokyca'nskéin, který r. 1346 poslední vůlí učinil základ ke klášteru jeptišek sv. Ducha na Starém Městě Pražském. Uvádí se pak její jméno v knihách městských jako věřitelkyně měšťanů .budějovických (I., 1858, str. 303). Že byla vdovou, již 10 let, když roku 1356 zalíbila se svou krásou králi polskému, dovozuje Tomek ze záznamů Beneše Minority, kdež ji nazývá paní a měšťankou, že nebyla svobodnou dívkou a že po lOletém vdovství mohl míti Dlugoš pravdu o její prozrazené holohlavosti.

V Polsku poznali r. 1859 naši krajanku Rokycanskou na jevišti v opeře Stan. Moniuszki (nebyla celá uveřejněna) na slova J. Korzeniowského pod názvem »Rokiczana, drama liryczna w trzech aktach*, Warszawa, 1859.

Zahrada Šimona Zbroji v Lobzově sousedí se zahradou pěkného domu, kde mešká Rokycanská. Šimon chystá se na vdavky dcerky Basie se Stachem. Šimona sklíčí rozkaz Roky-canské, že chce rozšířiti svoji zahradu, aby jí povolil místa ze své půdy po otcích zděděné. Šimon: »Ani prozba, ni pokora nie pomoże. Czy widzicie ten dom piękny Rokiczany ? Tam król uwiązł, wszak to wiecie; tam są Czechy, nasze pany, tam przedwczoraj rozkaz dany, bym z tej chaty wyszedł precz, bo powiększyć ogród trzeba . . Czyjże, jeśli nie téj Pani, której będziemy poddani, co królewskiém sercem władnie, co mu serce ludu skradnie, a mnie da żebraczy kij.* Vesničané se bouří a volají po pomstě. Král, ochránce sedláků, „srazí rohy naduté paní Češce". Šimon z rodné země neustoupí ani na píď. Svatové Stachovi přijeli na svatební veselí. Písně, tance, lidové zvyky, tance svatební.

Svatební jásot a obřady přeruší Tomášek, dvořanín Roky-catiské. Zpupně zakazuje radost, hudbu na banduru, výstrahou, že se v blízké zahradě prochází Rokycanská, jejich paní. Šimon i svatebčané tropí si smíšky: »Naszéj pani? Rokiczany*? Więc (tedy) już takie nasze pany! Czego chce ten głupi Czech?* Sbor mladých přisvěděuje: »I złość bierze nas i śmiech. Ona pani nasza! ta? Czy oszałał (zbláznil se)? cha! cha! cha.« Tomášek marně dokazuje, že moje paní, vaší paní. Šimon vyrazí hněvem: »Twoja Czechu! a nie nasza!« Pravdivý král a pán jest Kazimír. Tomášek stejně se rozhněval a hrozí marně