již tak patriarchální, jako verchovinští! Lemci. Rozloženi jsou po svazích Vysokých Karpat Poloninských, které pásmem svým přecházejí y župu imarmiarošskou, v kraj Huculů.

Bojci živí se výhradně pěstováním dobytka a drobným zemědělstvím. Před válkou, právě tak, jako jich soukmenovci haličští, »abírali se v značné míře i výměnným obchodem plodinami, ovocem, vínem, ořechy, tabákem, konopírn. atd., jež dovážejí z Uher do Haliče a naopak.

Ráz lidového kroje Bojím v P. R. shoduje se s Verchovinci lemkovskými. Výšivky však mají bohatší ornament geometrický, jehož ráz svahuje již k rázu starých výšivek maloruských a ukrajinských.

Za Bójky, od řeky Tereblje na severovýchod země, po hranicích kol toku řeky Tisy Bílé i Černé, přijdeme k Hueulům. Zabírají v P. R, pouze, 9 okrajových vesnic a táhnou se přes pohoří »Černá Hora« za hranice našeho státu, kde kol Ďeremoše je jich národopisné středisko.

Haculové jisou nejsvéráznějším kmenem v P. R. Jsou řemeslně velmi nadatní. Kroj mají malebný a rázovitý. Původem však nejsou prý zcela čistí. Mnoho dohadů luští jich původ a vývoj.

Za Hucuły, na řece Terešvě pod Karpaty žije odnož jich, Če-váci. Za nimi v střední, lírodnější části země až k Užhorodu usazeni jsou Dolišnjaci a Krajňáei. Část jich v zemplínske župě dostává přizvi Sotáci, prý dle toho, že v řeči užívají stále slova »so« na místě »što« (co).

Přihlédneme-li v P. R. k řeči lidové, staneme u tvrdého oříšku a na rozcestí. Lid miluví směsí z několika podnářečí ą proto tak nesnadno je stanoviti mu spisovnou řeč mateřskou. Dlouhým útiskem, úpadkem vzdělanosti a naprostým nedostatkem škol v mateřském jazyce, řeč lidu přestala se tříbiti a jazyk spisovný nemohl se vyvinouti. V Halič a P. R. z nářečí malo-rusko ukrajinských, zasahují nářečí červeno-ruské a nářečí karpatské či horské. Z nářečí karpatského podnářečím horáckým, mluví bukovinští a karpatoiruští Huculi, Čeváci a Bojei.

Lemci mluví podnářečím malorusko-ukrajinským, krajovým, jež má nepohyblivý přízivuk a nevelikou příměs polských a slovenských živlů. O Dolišinjacích a Krajňácích tvrdí se, že užívají nářečí slovenskoHimaloTUsko-ukrajiinského.

Území P. R., která smlouvou versaillesikou obdržela samostatnost a přidala se dobirovolně k Republice Československé, bylo pro nás do vypuknutí Světové války nezbadanou pevninou, záhadou. Zprávy o ní byly izeela nejasné a zmatené, donášené k nám ponejvíce od vojáků, které osud zahnal na frontu do Karpat.

Národopisně nevěděli jsme o ní skorém nic. Vždyť jediné