Mnoho rozborů a statí bylo již napsáno o našich kraslicích, které patří jistě k nejjemnějším výrobkům umělecké tvorby našeho lidu. Jejich pestrá i samorostlá ornamentika i symbolika budila vždy obdiv ciziny. Však kraslice naše nejsou pouze zajímavý svou barvitostí a pestrostí, než i svou prostonárodní poesií. Podávám ukázku ze -svojí sbírky kraslic vesměs popsaných lidovými veršíky:

Komu pomlázku dám, bude srdce méhoi pán. Miluji tě ze srdíčka, jako z Bebe andělíčka. To vajíčko malovaný, je od srdce darovaný. — Na kraslici z let světové války: Leť, ty milý ptáčku, přes zelené háje, zanes miláčkovi pozdravem moje, pozdravení zanes do dálné ciziny tomu, jenž nejdražší mi, ze všech jediný. Od koho, pito koho, öo komu do toho. Ani žádný neví, ani moje matička, komu já dám rejsovaná vajíčka. Až já zemru a ty budeš vdovec, teprv bude naší lásky konec. Růže voní, trní píchá, mé srdíčko po tvém vzalychá. Fialla voní, kopřiva pálí, mé srdéčko bolí, když je někdo šálí. — Z doby nejnovější mám kraslici od Tábora s nápisem: Milování bez hubiček, jako auto bez koleček. Lepší ježitečko nežli oves, lepší je mládenec nežli vdovec. Kdo mne miluje, já ho víc, kdo mne málo, já ho nic. Nehleď pannám do* očí, hlava se ti zatočí. Z upřímného srdce vyroste strom, do falešné lásky ať bije hrom. Kdo se zamiluje, tuze mnoho zkusí, a kdo nemiluje, sáni žít musí. Letí malý ptáček, letí do ciziny, hledej si, synečku, děvce jiný. Jako myrta nevadnoucí chová y sobě zelenoist, tak i moje láska vroucí potrvá až na věčnost. Dávám ti pérečko z modrej fialenky, abys nezapomněl svojej fraieirenky. Zdráv buď, hochu, jako ryba, při tom Bůh tě opatruj, dvě milovat to je chyba, dobře si to pamatuj! — Na kraslici s pěkníou růží: Posílám ti pozdravení, na dvě strany políbení ą růžičku k ruce, bys miloval jen jedno srdce. To vajíčko červený, je od děvy upřímný. Já tobě dám vajíčko, ty mi dej své srdíčko. Tu máš pomlázky vode mne z lásky. Dárek z lásky od Amálky. Pomlázka je jednou za rok, k komu na ní půjdem? Jsme-li si souizemi, však svoji buideim., Vajíčka mám, komu je dám? Na, jarní pomlázku milému za lásku. Zpívá slavík, zpívá v háječku, v dolině, co mne má potkati, to mne niemine. Milujme se, milujme, pěkně sobě vinšujme: při tom milování dej Bůh požehnání, to trvej do skonání. — Kdo mohl by podobnými jyeršíky moji sbírku kraslicové poesie rozmnožiti? Pošlete redakci českého Lidu.

Bývalo na popeleční středu zvykem na Chodsku a na Slovensku, se žertovnými obřady pochovávati do sněhu i do bláta ověnčené dudy... Bojím se (ač bych tu byl rád špatným prorokem), že již již blíží se pohřeb starodávných dud doopravdy. Symbolický