diuid rozmanitých u Pnaetoŕia, již výše uvedený. »Kozica« říkali staří dudáci ta;ké »naidržovák«.

Slovo dudy (dudka) jest rozšířeno dtíes mezi lidem u všech Slovanů, ale v nejstarší době vůbee nikdež není doloženo. Také neznačilo vždy i v pozdějších dobách stejný nástroj hudební. Nazývala se tak někdy píšťalka dřevěná, jindy pastýřská trtouba_, udělaná z březového nebo vrbového lýčí, teprve později nástroj s měchem, shodný s nynějšími dudami. Oo tu píši, jest všecko doloženo odkazem na knihy a časopisy, podrobně uvedené v mojí knize »Hrály dudy«.

Miklosič poukazuje na shodu názvu duda, dudy ve všech řečech slovanských, ale odvozuje původ_ slova od tureckého názvu hudebního nástroje tohoto duduk. Čeští vykladatelé snažili se dokazovati, že slovo dudy souvisí s domácím časoslovem du-, duji, douti, duch, nadouvati. Po Jungmannovi a jiných opakuje a dokazuje to Matze-nauer. Z turečtiny že přešlo slovo duduk v původní podobě jen do řeči srbské, kde dudám říkají duduk. Jinak prý jest možný výklad, že turecké slovo a název maďarský duda přešly naopak, z kořene slovanského. Na základě nejnovějších badání jest přesvědčen Ber-neker, že turecké slovo' (užívané ve spisovné řeči osmanské i v nářečí džagatajsikénO, díuidtuk, přešlo přímo do sousedství, do^ řeči srbské a bulharské v původní podobě (duduk), kdežto v polštině, češtině, slovanštině, atd. pozměnilo se v úpravu duda (jednotné číslo) a obyčejně dudy (množné číslo). Dokazuje dále Berneker, že německé slovo dudeln, dudelsack atd, přešlo do němčiny z názvosloví západoslovanského.

Tím není řečeno, že dudy, starodávný, oblíbený a všude rozšířený nástroj pastýřský (i když ne pod tímto jménem původu tureckého duduk) byly neznámy před stykem jmenovaných národů s tureckým názvoslovím. Pro cechy nejstarší záznam slova dudy doložen, jest až ve století 15., v Mammotrektu, kdež v Dásmi řeči líčí se »trub a dudů znění«.

Nástroj píšťalový s měchem však staří Čechové znali již dříve, a to pode jménem »kozice«. Přibírají-li nejstarší naše sbírky slov ze století 14., slovníky Bohemář, Velešínův, Vokabular, hudební nástroj kozice mezi tehdejší známé názvy hudebnické, předpokládáme, že název ten teprve ve století 14. neproniknul tak rychle do pokladu jazyka staročeského, aby najednou od různých zapisovatelů byl sebrán z podání lidového. Tím dospějeme dohadu, že nástroj kozice (pozdější dudy) v prosté, rozumí se, úpravě, zcela bezpečně byl znám u nás ve století 14. a že shoda slovnikárskych záznamů vede k přesvědčení, že nebyl neznám již dříve, ve stol. 13.

Stal se tenkráte také pokus u nás, pojmenovati Hudební nástroj s měchem na způsob dud slovem, z, latiny upraveným. Nástroj tento byl v západní Evropě hlavně mezi lidem, oblibou. Latinské památky středověké nazývají tento dudácký nástroj chorus, chorům. Z "našich českých latinských kronikářů zmiňuje se o tomto nástroji choíus Kronika Zbraslavská. Překladatel latinské kroniky pro f. Dr. Jan V. Novák přeložil latinské slovo to chorus po česku kór, jež jest v staročeštině doloženo jako překlad latinského chorům, chorus. Zbraslavská Kronika líčí korunovaci Václava II. z roku 1297: »Není ulice, jež by nebyla plna tance. Tento Čechův, ale i druhý Němců dle zvyku radoval se lid ten, rukama hojně tleskaje, neboť zde Musy užívaly vlastního svého umění, bubny, cithary, kéry, trubka i zvučné harfy, rota, píšťala, lyra se ozývá s podivuhodnou sladkostí.« Při roce 1311 líčí táž Kronika korunovaci Jana