Lucemburského a Elišky, jež »... až ke kostelu sv. Jakuba zástup rozveselený, zvučící troubami, loutnami a ciniky, bubny a kóry a všeho druhu hudbou uváděl.«

Ve své studii o hudebních nástrojích staročeských v Dějinách tance, ¦dokazoval jsem, že souvěký svědek korunovací obou, letopisec staročeský, zaraďuje název chorům, chorus (staročesky kór) do počtu středověkých názvů hudebních, ve věcné souvislosti. Proti mému výkladu namítal Gebauer ve Slovníku staročeském, že neprávem vykládám slovo latinské chorus za nástroj dudácký, že v žalmech staročeských značí kór (chorus) kolový tanec. Proti tomu trvám na svém výkladu, maje bezpečné a výslovné svě-dieeťví isv. Jeronýma24) i svědectví souhlasné staročeské, Petra Comestora Historia scholastiea z. 15 století, kdež počeštěn název, z latiny (chorus) upravený kór po česku uvedeným již a doloženým názvem dud staročeských kozice, Doslova: »Tcho oasa nialtizeehú v Ěekách piščbu (pištbu, píšťalový hudební nástroj), latině dějí jiej chorus, tak praví Strabus, že jest a kóže (kůže) učiněnla a má dvě róře (dvě röüiiky, trubice), jednu dmu (nadýmají kůži, měch kožený) a druhú hlas vzní; česky slove kozice.« Jinde táž památka staročeská líčí průvod s bubenci a kozicemi, tedy s týmž nastrojem dudáckým. S tímto staročeským popisem shodují se vyobrazení nástroje ciharuss. Píšťaly divě nejsou zahnuté. Jednou píská plštec, drže ji levicí ve vodorovné poloze při rtech, a na jejím konci nadýmá takto měch, koženou kouli, ze kteréž vyčnívá jakoby prodloužená píšťala uvedená, píšťala s dírkami, rovněž ve vodorovné poloze. Fírsty pravice na ní vyluzuje tony. Konec této hrací píšťaly ozdoben kozlí hlavou (místo dnešního zakončení trubkou, rohem). Patrně proto chorus v uvedeném dokladu staročeském podle této kozlí, kozí podoby a podle koziny (kůzlečí kůže) nadýmané nazýval se vhodně a případně kozice.

Tímto dokladem nade vší pochybnost zjištěna totožnost staročeského názvu kór (z latinského chorus) se staročeským slovem domácím kozice. Jiný důkaz jest doložen v názvu dudáckého nástroje po staročeskú »korec« (zdriobnělé slovo z kór). Značilo dudáeký rilástiroj, hudební nástroj lidový, proti pansiké loutně. Píše r. 1509 Albrecht Bendi z Oušavy Petrovi z Rožmberka v pásmu výkladu: »A budete se mieti čemu nasmáti, z čeho sobě vzácnost činí; komuž loutnu roztepú (komu rozbijí loutnu), již chce na korec směšný býti« (t. j. již chce na prostý, nevzácný nástroj kór, korec, dudy hráti a tím býti směšný).

Cizí název dud kór, korec nezdomácněl. Ve století 15. zaniká a místo něho trvá název domácí, kozice, doložený často ve století 16. Kdo hrál na kozici, nynější dudái, nazýval se ve století 15. pištěk (pišťec). Na př. Mart. Kořeček v rukopisném Novém zákonu r. 1425 (Luk. 7, 32) píše: »Pískali jsme vám na kozici.« V staročeských Životech svatých otců zjevil se anděl sv. Pafnucioví, který chtěl věděti, komu bude přirovnán v nebi, a řekl: »Prirovn'án's k jednomu pištku (pištei), ježto ť na kozici pištie v uone ulici, pokrmu sobě dobývaje.« A dále: »Tehda pištěk to uslyšev, kozici, jižto v rubou držieše, povrh na zemi.«

Přes to, že ve století 15. i 16. podle Paprockóho, rozlišovali hudbu panskou, loutnu, harfu, od lidových, selských dud, bavila také hra dudácká pány a časem rádi si ji poslechli; Není to