kovati, ale pro úplnost jich raději neukracujeme, aby v této studii byla. sebrána látka všecka pro přirovnanou odchylek rázovitých v jednotlivých popisech, na př. názvy totožné: měch, temlov, tym-lov, temno (?), Jehně; piskor, pišťadlo, frkačka; přednice, gajdice; výtrabek, fukaě.

Známý sběratel lidového podání českého, Václav Krolmus, popisuje strakonické dudy, jak na ně ještě r. 1806 hrávali o půlnoční na vánoce takto: »Dudy, jinlak kejidy, jsoutě prastarý nástroj hudební, známý a oblíbený, ač novějšími a. dokoroialejšími nástroji hudebními obmezený... Nástroj sestává: 1. z píšťaly, 2% z trubky kratší, 3. z trubky delší, 4. z koženého měchu (jemuž místy říkali ,iehně). Trubky s píšťalou jsou nejvíce z lípového^ dřeva. Píšťala jest soustrovaná, šesti dírkami opatřená, na kteréž dudák prsty přikládaje, zvuky tenké, zpěvu podobné vyluzuje ... Píšťala jest přidělána ke chlupaté kůži, nejvíce kozlové, s růžky, z kteréžto měch udělán jest; do něho dudař výtrubkem (fukačem) svými ústy vítr naženie, až se měch větrem nadme. K dolejšímu dílu do měchu jest trubka druhá, tlustší, ze dřeva a rohu hovězího zadělaná, kteráž souzvučný, tlustý hlas stejný, jako bas neb pedál, hučící u varhan, vydává, když dudař^ loktem ^leyým pod paždí tlačením měchu naběhlého vítr do píšťaly hořejší a do dolejší trouby žene, tak píšťala kladením prstů na dirky rozličné zvuky vydává.« Zvuky tvoří se tam, kde ústí píšťaly do měchu. Jazýček z bezu, z vrby nebo nověji také z mosazi, vydává zvuk, když se chvěje vzduchem, jejž dudák žene z měchu do( píšťal

Nejsou však dudy starší i nově robené všecky stejné a docela souhlasné. Na př. ve vlasti dud, na Strakonicku, nazývaly se dudy s velkým měchem a malou píšťalou, známym jménem »nioldánky« (slovensky mulitanky, podle jména z Multan, odkudž se dostaly přes Polsko do Čech). Vydávají zvuk velmi kvičivý a proto je lid na Strakonicku pojmenoval žertovně »bzikalky«.

Znalce řeči staročeské a českých nářečí bude zajímati změna významu slova puklař. Staročeské letopisy Trojanské jmenují mezi řemeslníky v Tróji v dlouhé řadě hotovitele pukel, pukléřů (štítů) — puklaře. V archivu král. hlav. města Prahy jsou záznamy o puklářích (viz doklady v mých Dějinách kroje). Na Klatovska, v okolí Nové Kdyně, na Domažlicku, na Eokycan.sku nazývá se kozel vlivem slova německého (Bock, Böckel) pukl. Hráti na dudy ma Moravě i v Čechách opisuje se úslovím »nadouvalti kozla', »ždímati kozla«. Proto se říkává na Klatovsku a na Chodsku, že dudá dudák na pukla (bukla), puklo (buklo) a odtud vysvětlíme, proč v Jiráskových Psohiavcích nazývá se dudák — puklář! Staročeský puklař a chodský puklář!

Dudáoké^názvosloví na Moravě a na Slovensku jest zachovalejší, bohatější a rázovitější, než u nás v pechách. Kollár, sběratel zpěvanek slovenských, uvádí tyto základní části dud: piskor, temlov (měch), huk, gajdice (kejdáce). Zapisoval názvy věcně a správně. Malé dudy nazývaj í^se na Slovensku a na Moravě dudky, někde také »šutky«, v starší době »šotky«. Název jest doloženi teprve ve století 18. Rovněž ve století 18. ustaluje se na Slovensku žertovné názvisko za gajdy »kozička« nebo »kozel«.

Znameríití znalci hudíby dudácké L. Janáček a Frant- Bartoš líčí zajímavě dudy »horňácké« moravské, na pomezí uherském. Bývala stará hudba n!a Mo'ravském Slovensku a Valašsku tak řečená »muzika dřevěná« proti nynější »dechové« neboli »fúkané«. Byly to dvoje housle a gajdy (dudy). První houslista slul »hudec«, drahý