palec, jmenuje se podpalečnica. Ta má nejpronikavější tón: »Tak mu tá podpalečnica Moce,« říkají o takovém pronikavém tónu. Přední hluk (trubka, 14.), býval dudákovi a hudbě kasou, do něhož vkládali tanečníci své krejcary, dávajíce si na gajdy zahráti.

Tóny na gajdici horňácké na Moravě spořádány jsou tímto pořádkem: b, c, d, e, f, g, a, h; zadní huk má jediný tón D, který po celou hru zní, může se však také zastaviti, zakroutí-li se zadní část (1.—6.), čímž se přeruší proud vzduchový do zadního piskoru, huku. Podle této soustavy tónové, podle tónu d ladily se i housle, tak že struna a zněla jako ono d na gajdech, jen oktávou výše. Ladění bylo tedy náramně vysoké, pročež užívali hudci houslí co nejmenších a nejkratších.

Hudci znali jenom čtyři »grýfy« (tóniny): tak řečená horní (asi naše d dur), prostřední e dur, dolní g dur a tak řečený uherský grýí" (a dur). Z nich vyluzovali i nejpříbuznější měkké tóniny.

Pozorujme s Janáčkem, jak gajdoš, gajduje (hraje)._V dudách (gajdách) jsou spojeny vlastně čtyři hudební nastroje, jejichž hlas povstává přerývaným proudem větru, který vychází z míšku, sdělaného z ovčího »temna«. Ve čtyřech násadách budí se hlas nárazným pérkem (jazýčkem). Pérko udělá se proříznutím (obyčejným nožíkem) bezové krátké větvičky, zbavené »kožky a duše« bezové. Na dolním konci stáhne se pevně nití, aby se dále, niež třeba, nezalomilo. Takto upravené pérko, ozývající se určitým tónem, budící tóny v násadce, dávající barvu celému nástroji, nazývá se piskor (píšťadlo, u moderních nástrojů řekli bychom: jazýček v rámci). Každá- ze čtyř násadek má na horním konci vypravený svůj piskor. Aby se vzbudil souhlasný tón v násadkách, jest třeba v prvé řadě piskory zladiti. To se děje přitěžováním pérka voskem. Tři z násadek jsou těsně svázány a nazývaní se gajdici (čili přednicí); hrčí z pí tři piskory, zladiěné na c dvakrát čárkované. Čtvrtá z násadek, nejdelší, přehozená při hře přes záda, nazývá se huk, má piskor zladěný na c jednou čárkované. Dokud pravou mírou a silou nevnikne vítr shora piskory do násadek, zazní dudy všemožnými tóny. Brzo pod paží urovná se síla větru a v huku zazní basové C a y s-ajdici (čili přednici) g jednou čárkované a g dvakrát čárkované. Nazývá se tato násadka paterkou. Druhé dvě násadky mají po jedné vyřezané diree a nazývají se jedna palečnice a druhá jedinká. Budí se jimi známé, stále znějící, harmonicky pjnící tóny c a g. Jak huk, tak i gajdica zakončuje, zatáčí se rohem (to jest nálevka u žesťových nástrojů).

_ Snadno již si možná domysliti, jak dalece gajdami (diidami) ustálila se píseň. Hukem, palečnicí a jedinkou sesíiil se a k sobě přiklonil všechny Oistatní^tóny zmocněný tón; podobně ladící jej kvinta, oktáva i terce našly ztrnulou podporu v gajdách.. Jelikož k celým osnovám souzvukovým stále vyznívalo, hučelo hukem c, nabyly tyto osnovy významu tak zvaných výsledných spojů, jež v prodlevě üa prvém stupni'ovládly celou mysl tóninou z, pravidla C tvrdou. Příznačné gajdám nápěvky, t. j. snadným způsobem vyhra-telné, obvyklé zahrávky byly buď záměny (variace), nebo stupnicové tvary diatonieké všech směrů. Byl nucen hráti ga'dioš někdy »vrchom« (horem), někdy »spodem«, vyhýbaje se zvětšené kvartě. Kolísal ovšem dudák často mezi zmocněným tonem gajd c a mezi pozměněným zmocněným tonem v písni, hes, a tím se octl často v souzvuku méně lahodném, ba někdy v zdánlivé i skutečné dissonainci. Zpěvák, který zpíval někdy nápěv, odchylný od souzvuku a ladění dud, konečně se podřídil ztrnulým tonům