starodávnou tuto muziku pastýřskou a selskou — podal ředitel škol ve Strakonicích, Josef Formánek, v Daliboru, XVI., 1894, str. 165 až 168. Jeho životopis viz v Ottově Slovníku Naučném XXVIII. (Doplňky), str, 430. Narodil se dne 19. dubna 1844 ve Vrhavči u Klatov, tedy bude letos téhož dne slaviti v požehnaném věku svoje osm desatiny. Rozlišuje dudy staré (nafukování měchu ústy) a dudy, nadouvané uměle (tlakem paže míškem). Upozorňuje na zvláštnosti i nesnáze při hře dudácké, s notovými ukázkami. Líčí přírazy na vyjádření a rozlišení stejných tonů, přírazy nezbytné i ozdobné (melodické, pro okrasu). Všecko to rozebírá jako výborný theoretik hudební i vynikající praktik, dudák. Zvláštní schematickou tabulkou poučuje o postupu tonů (stupnici) na předniičce (hrací píšťale) podle posloupného odkrývání a zakrývání direk od dola nahoru. Stupnici objasňuje jako starý pedagog notami v houslovém klíči názorně a přístupně každému, koho zajímá, »jak a co to na dudách hraje«. Tabulka je velice přehledná a tak jasně srozumitelná, že musíme pokládati spisovatele tohoto návodu za prvního v české literatuře učitele'hudby dudácké methodou srozumitelnou a přece jen na základě obdobném, jako se vyučuje příbuzným hudebním nástrojům (šalmaj, klarinet, flétna, pikola). V notové příloze podává řed. Formánek ukázku dvou písní národních, jak je dudaři skutečně na svém nástroji hraji (Já jsem ze Strakonic, Už mou milou). Tím znamenitě vystihuje rozmanité způsoby (»manýry«), jak dudáei hrávali a skoro každý po svém.

Doporučuji každému, kdo má zájem o staročeské dudy, aby se poučil o dudání v článku řed. Jos. Formánka: »Dudy ve službě písně národní«, v uvedeném ročníku Dalibora, 1894. Z tohoto článku uveřejnil základní myšlenky pod týmž názvem »Věstník Národopisné výstavy československé«, v Praze, 1894, str. 27. až 28. Do časopisu »Jihočeský kraj« napsal řed. Formánek řadu důležitých statí s ukázkami písní, o hře na dudy. Jar. Malý podal v Otavami 1916, 15. listopadu životopis J. Formánka z něhož podobiznu otiskuji. (Č. 26.)

Druhý praktický návod ke hře na dudy sestavil učitelp. Karel Míchalíček. Požádal jsem ho, aby mi napsal pro knihu moji »Hrály dudy« (1917), jak na dudy hraje, aby názorně popsal sloveni a poučnými obrázky objasnil způsob, kterak se na dudy hraje, jak vznikají tóny, jak se dudy ladí, jak se hraje prostě í uměle, s příkrasami, s variacemi, s přírazy. Rád zařadil jsem jeho praktický návod ke hře na dudy do své knížky, jsa přesvědčen, že přijde vhod čtoucím nynějším i budoucím. V této stati otiskuji se svolením p. učitele K. Míchalíčka popis i obrázky poučné.-------

Kdyby byly celé dudy ze zlata a neměly piskorů, t. j. píšťalek y pořádku, nezahrál by na ně ani starý Švanda. Všimněme si, jak je uspořádán nepatrný křikjoun, jenž musí býti opatrován jako děcko. Na obrázku zde vidíme rourku (1) na jednom konci uzavřenou, skoro po celé délce proříznutou. K ní je přiložen jemný plátek (2) a motouzem (4), který jest navinut do takové šířky, jakou má otvor přednice, pevně k rource přitažen1. Na plátku sedí pevně kousek vosku (3), tím se piskor ladí do příslušné tóniny. Vosk samotný jest však příliš měkký a jemný; přidávám do něho kala-funu nebo smolu. Ladění piskoru jest pravá zkouška trpělivosti. Piskor jest pevně zasazen v přednici (gajdici), a to uzavřeným koncem vzhůru do hlayy kozlíka. Vzduch, který naráží na plátek, uvádí jej do chvění a vzniká tou, Na našem obrázku je plátek